Psychické příčiny nemocí a jejich odstraňování.

[hanka]

UKŘIVDĚNOST

Pocit křivdy vzniká tehdy, když si člověk myslí, že se k němu chovají nespravedlivě. Vzniká jako odpověď na způsobené roztrpčení, urážku, špatný ohlas, posměch, způsobenou bolest, bití, ztrátu. Uraženost je silně potlačený hněv.
Člověk, který se uráží, chce, aby se k němu změnil vztah okolí. Aby s ním lidé zacházeli pozorněji, s větší úctou, s láskou a aby si jej vážili.
Pozitivní záměr uraženosti = změnit vztah k vlastní osobě.

Ale uraženost, jako způsob změny chování okolních lidí k sobě, je hrozná. Tato emoce obsahuje skryté přání smrti tomu člověku, který působí křivdu. A tato agrese, směrována na jiného člověka, se pak otáčí proti samotnému autorovi a proměňuje se v program sebezničení.

V ordinaci sedí žena s děložním myomem. Lékaři jí navrhují operaci, straší tím, že nádor se může změnit ve zhoubný. Žena ale nechce podstoupit operaci. Příčinou nemoci je nahromaděná zloba na manžela, který pravidelné pije a křivdí ženě svým jednáním. Snažím sejito vysvětlit, ale je velice těžké přesvědčit pacientku, že právě její urážlivost, neláska k sobě představují příčinu její nemoci a ovlivňují manželovo chování.
„Ale jakpak se nemám zlobit!" bouří se žena. „Přijde domů opilý, uráží mé, ponižuje; krade mi z peněženky peníze. Dokonce vynáší z bytu věci, prodává je a propijí. Cožpak si ho mám pro to vážit?"
„Povězte, "ptám se jí „milujete svého manžela?"
„Nevím."
„A máte ráda sebe?"
Žena se rozplakala. Klidněji vysvětluji dál:
„V průběhu mnoha let váš manžel působil drobné nebo velké rány vaší ženské ješitnosti, vaší ženskosti. Nechtěla jste přijmout jeho chování, které ponižovalo vaši důstojnost, a také jste nemohla. Celý život jste si nosila pocity ukřivdění, hromadila je v sobě. Tímto místem se stala děloha, která je přímo spojena s vaší ženskosti. Tak vznikl váš nádor. A pokud se nadále budete chovat stejným způsobem, muže se stát rakovinovým."
„Co mám tedy dělat?"
„Začněte odpouštět. Vím, že to pro vás nebude lehké. Musíte ale pochopit, že váš manžel, kterého jste mimochodem sama přivolala do svého života, pouze odráží váš vlastní postoj k sobě a k mužům. Jeho chování poukazuje na skutečnost, že jste se neměla a stále nemáte ráda. Navíc v podvědomí máte program odsuzování a nenávisti k mužům. Tento postoj k sobě se ve vás vytvořil nejspíš v dětství."
„Asi ano," souhlasí žena, „otec si rád přihnul, urážel matku. Rodiče se k nám (byli jsme v rodině tři děti) chovali moc špatně."
„Teďje vaším úkolem nejen odpustit svému manželovi a rodičům, ale doslova přehodnotit celý svůj život. Vzpomeňte si na každou situaci, kdy jste se urazila, a měňte k ní svůj postoj. Odpouštějte! Prožijte všechny tyto situace znova, s pocitem lásky. Přijměte je, neboť jste je vytvořila, odpouštějte, děkujte a prožívejte je s novými pocity - pocity lásky a vděčnosti. Vaše nemoc představuje vaše pocity křivdy. Až se rozplynou pocity křivdy, zmizí i nádor. Vnímejte nemoc jako rozhovor Boha s vámi. Přijměte ji jako znamení k změně svého názoru na svět a poděkujte jí.
Člověku se těžko odpouští, když obviňuje druhého. Ale pokud pochopíte a pocítíte, že tvůrcem křivdy jste vy sama a že ten, kdo ublížil, je jen nástrojem v rukou tajemných božských sil, nástrojem k vašemu očištění, k vašemu ponaučení, pro vaše dobro, jedině tehdy upřímně odpustíte, a dokonce budete děkovat Bohu, sobě a tomuto člověku za důležitou lekci."

Již z praxe vím, že když žena začíná měnit svůj vztah k sobě, zázračným způsobem se mění muž, který s ní žije. A naopak.

Do mé ordinace přišla žena středních let. Prosila mě, abych vyléčil jejího manžela alkoholika.
„Proč nepřišel manžel, ale vy?" zeptal jsem se.
„On nechce,"se slzami v očích odpovídá žena. „Myslí si, zeje zdravý. Říká, abych se léčila sama."
„A co když má pravdu?" ptám sejí.
„Co tím myslíte?" diví se žena.
„No, že prostřednictvím práce s vámi je možné pomoci vašemu manželovi zbavit se škodlivého zvyku."
„ Copak je to možné?"
„Samozřejmě! Jenomže od vás se vyžaduje veškerá síla vůle a velké přání změnit sebe."
„Pane doktore, jsem připravena na všechno. Dělejte se mnou, co chcete, chci mít klidný život."
Potom diagnostikujeme podvědomý program chování ženy a zjišťujeme, jakým jednáním přitahuje do svého života takového manžela. Žena začíná měnit svůj podvědomý program chování a již za dva týdny její manžel pije výrazně méně, po dalším měsíci přestává pít úplně.
Žena přitom pracuje jen na sobě.

Pokud se muž uráží na ženu, trpí jeho mužská důstojnost v přímém i nepřímém smyslu. Uraženost na ženy vyvolává nádor předstojné žlázy a problémy s potencí.
Ukřivdění může vyvolat nejen růst nádorů, ale také jiná onemocnění: vředy žaludku a dvanácterníku, vyrážku na pokožce, bolesti hlavy aj.
Pocit křivdy je další produkt pýchy. Člověk, který se uráží, nijak nemůže pochopit a přijmout ten fakt, že sám přitahuje do svého života ubližujícího člověka. Přitahuje jej svým vztahem k sobě.
Pokud je s vámi špatně zacházeno, nakoukněte do svého nitra, pozorně se podívejte a zaposlouchejte se. Vnější odráží to vnitřní. Jak se k sobě chováte, tak se chovají k vám. Změňte svůj vztah k sobě, tehdy změní okolí vztah k vám.

Jak to udělat? Velice jednoduše.
Začněte milovat sebe sama!
Když lidem kladu otázku, zda milují sami sebe, prakticky každý odpovídá: „Ano." Ale při detailnějším dotazování se ukazuje, že si pletou takové dva pojmy jako „ješitnost" a „láska k sobě".

Pokud si alespoň zřídka nadáváte nebo se obviňujete za nějaké činy, již se nemilujete. Pokud si myslíte, že máte chyby, již jste agresivně naladění vůči sobě.
Je třeba pochopit jednoduchou pravdu: každý člověk je částí Boha, Vesmíru. A pokud jste agresivně naladění vůči sobě, vystupujete proti Bohu. Láska k sobě je umění. Je třeba přijímat sebe takovými, jací jste, jací jste ve skutečnosti, jako unikátní část Vesmíru.

Bůh netrestá a neodměňuje. Bůh je Láska. A když milujete sebe, jako část Boha, žijete v míru a harmonii.
Když se člověk má rád, vytváří kolem sebe prostor lásky, který začíná měnit všechno okolí.

Mít rád sebe znamená zbavit se jakékoliv formy agrese vůči sobě. Tedy zbavit se pocitu viny, sebekritiky, nespokojenosti se sebou, nenávisti k sobě, sebelítosti.
Mít rád sebe znamená především vážit si své osobnosti, mít se rád a přijímat se takový, jaký jste.
Mít se rád znamená posílat první pocit vděčnosti a radosti Bohu, Vesmíru, jehož částí jsme.
V křesťanství existuje přikázání: „Miluj Boha víc nežli otce nebo matku, víc nežli syna a dceru. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." Ale jak je třeba milovat Boha? Kam směrovat tuto lásku? Do nebe? Ale to bude láska k nebi. Pak možná do ikony nebo krucifixu? Ale to jsou výtvory lidských rukou.
Kterým místem jsme nejblíže k Bohu? Duší. Takže milovat Boha znamená směrovat lásku do sebe, do své duše. Milovat Boha znamená milovat sebe jako jeho částečku. A tak se stává srozumitelným i druhé přikázání: „Miluj svého bližního jako sebe sama." Pokud miluji sebe, jako částečku Boha, stejně se budu chovat k ostatním. Láska k Bohu začíná láskou k sobě.

[1220]

omlouvám se , za vpád , ale hned odcházím, objevil jsem .
http://www.ragauian.cz/index.php?option ... &Itemid=77
řešili jsme to zde, je to tam krásně popsáno.
Jinak já osobně pokud budu přispívat až v novém forum, když se to nějak přijatelně zhvězdí.
zdarec
K.

[hanka]

Děkuji za zajímavý odkaz, Karle, a já osobně i za to, že jsi dal o sobě vědět . Doufám, že zhvězdění nebude dlouho trvat a taky doufám v to, že přece jenom Ti to nedá, a aspoň jedním očkem tady občas nahlédneš .
Do té doby , Hanka.

[hanka]

POMLOUVÁNÍ A ZLOMYSLNOST

„Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje."
Matouš (15,11)

Když o někom přemýšlíte, vytváří se mezi vámi a tím člověkem informačně-energetický kanál. Pokud o někom přemýšlíte a mluvíte špatně, posíláte na adresu tohoto člověka ničivé myšlenky a na jemné podvědomé úrovni mu můžete uškodit. Zároveň se ve vašem podvědomí automaticky spouští program sebezničení.
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Bohužel, lidé si neuvědomují, že na podvědomé úrovni se doslova zabíjejí. Pomlouvání a zlomyslnost vyvolávají pokles energetické úrovně člověka, ničí tělo, zkracují život.

Jeden můj známý se na mě obrátil se stížnostmi na velkou slabost, která se objevila nedávno. Požádal mě, abych jej ponořil do hypnotického transu a vsugeroval mu čilost a dobrý fyzický a duševní stav.
Uvedl jsem ho do hypnotického stavu, ale před tím, než jsem odstranil slabost, rozhodl jsem se najít v podvědomí její příčiny. Byly banální. Nedlouho před tím, než se objevila slabost, se můj známý zlobil na svou kolegyni v práci a pomlouval ji. Přitom to dělal v přítomnosti několika kolegů.
Odstranil jsem jeho slabost a zároveň jsem se „dohodl" s jeho podvědomím, že jej naučí dobře se chovat k lidem.

Jakýkoliv negativní výrok nebo mínění přináší škodu vám a jinému člověku. Obzvlášť nebezpečné je pomlouvání a zlomyslnost na adresu rodičů. Jedno z přikázání praví: „Cti otce svého i matku svou" a „Kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí." Velice často přicházím do styku s nemocemi, jejichž příčinou je pomlouvání rodičů. Přičemž tato onemocnění jsou často velice těžká a nevyléčitelná současnou medicínou.
Pokud chcete být zdraví a dlouho žít, tak nejspolehlivějším receptem dlouhověkosti je dobromyslnost, zdvořilost a smysl pro humor. Buďte přívětiví a lidé vám odpoví tímtéž. Vždyť podobné přitahuje podobné.

Vím bezpečně, že takzvané „uhranutí" a „uřknutí" naprosto nepůsobí na dobromyslné lidi. Ať tedy dobromyslnost a vlídnost budou symboly vaší nezranitelnosti.

[hanka]

POCIT VINY A TREST

Tak už to chodí, že mnozí lidé si myslí, že pocit viny je velice dobrý pocit. A člověk, který se obviňuje, je hodný, má svědomí. A když má svědomí, je tedy slušný. Ale to je nesmysl! Vždyť právě ten člověk, který se obviňuje, je nejhorší a nejvíce neslušný. Stále tvrdí: „Jsem špatný, nezasloužím si, zachoval jsem se neslušně." A takovými myšlenkami přitahuje odpovídající situace. Trest zatím nikoho nezměnil k lepšímu.
Všechny životní situace vytváříme sami - svými myšlenkami, pocity, emocemi. Pocit viny ten nejničivější ze všech.

Položte si otázky: Nač se potřebujete trestat? Kvůli čemu se stále obviňujete, kritizujete a nadáváte si?
Jsme zvyklí pokládat si jiné otázky: „Za co? Proč se mi to stalo?" - to nejsou správné otázky. Nepomohou nám něco změnit, ale způsobí ještě větší bolest.
Tak kvůli čemu se lidé stále obviňují a trestají?
Představte si, jak dospělí trestají děti. Jaký cíl sledují? Zřejmě je trestají proto, aby dítě nedělalo něco, co dospělí pokládají za špatné. Stále dítěti tvrdí: „Nedělej to. Nechoď tam. Je to špatné. Je to špinavé. Je to hrozné." Když dospělí trestají dítě, usilují o to, aby se stalo lepším, aby změnilo své chování. Pocit viny a trestu má překrásný záměr.

Ale vzniká tady paradox. Trest učí, co nesmíme dělat, ale neučí, co máme dělat místo toho.
Když se dospělý člověk obviňuje a trestá sám sebe, snaží se změnit své chovám, chce se stát lepším. Ale trest je pro to velice špatný způsob. Navíc, když se obviňujeme a trestáme, vtěsnáváme se do určitých rámečků, hranic, jejichž meze nemůžeme překročit. Protože jakmile překročíme hranice dovoleného, automaticky (tj. podvědomě) se spustí mechanizmus sebetrestání.
Kromě toho trest a pocit viny jsou vždy spojeny s bolestí, trápením, nehodami, ukřivděností, zlostí. Vypadá to, že pokud se cítíte vinní, podvědomě do svého života přitahujete všechny tyto nepříjemné a zhoubné věci. Všechno je velice jednoduché: pocit viny přináší sebetrestátní, sebekritiku. To zase přitahuje do našeho života bolest a trápení.

Výzkumem různých lidí, kterým se přihodily traumatické situace (nehody, traumata, otřesy, pohmoždění), se v hypnotickém stavu se dozvídáme příčiny, jež měly za následek tyto události. Ve všech případech byl hlavní příčinou pocit viny. Vždyť vina žádá trest a trest vyhledává svou oběť.
Pocit viny je jedním z projevů pýchy, jenomže obrácený. Je to agrese, směrována proti sobě. Člověk, který se obviňuje a trestá, cítí se být nesmírně důležitý. Myslí si, že když se potrestá a způsobí si bolest, změní svět. V pocitu viny je tedy původně vložena agrese vůči okolnímu světu.
Jak vlastně vzniká snaha potrestat se? Naše vysoce vyvinutá společnost předkládá člověku velice vysoké morální požadavky. Dospělí toho také hned po dítěti hodně požadují, nechápou, že se teprve začíná učit. Vnucují mu představu o dobru a zlu. Lásce a nenávisti, co je dobré a co je špatné.
Dítě může dělat chyby, jenže není třeba jej za to trestat, ale vysvětlovat, jaké ponaučení z nich má získat. Trest vyvolává v malinkém človíčku bolest a pocit ukřivděnosti. Ale přece se jen učí žít v tomto světě. Přesněji řečeno dítě se pomocí dospělých učí samostatně vytvářet svůj unikátní svět. A podvědomě přebírá principy a způsoby chování svých učitelů. Místo potrestání je třeba jej seznamovat s novými způsoby chování v různých situacích.
Rodiče často ještě před narozením dítěte zakládají program jeho sebezničení. Například, těhotná žena, která se uráží na muže, pociťuje skleslost a nechce žít, automaticky, aniž by si to přála, spouští ve svém dítěti program sebezničení. Takové dítě bude po celý život trpět a trápit se, a matka bude trpět spolu s ním. Zastavit tento program lze tehdy, když si člověk uvědomí příčiny, odpustí všechny křivdy a vezme zodpovědnost do svých rukou.

Jak se zbavit pocitu viny?
První, co je třeba udělat - VZÍT ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU. Odpovědnost, ne pocit viny. Je to důležité pochopit. Lidé si pletou tyto dva pojmy. Je na čase pochopit, že za nic nenesete vinu. Ostatní lidé také nejsou vinní. Pocit viny je vynálezem člověka, je to iluze, kterou vytvořil člověk. A velice pohodlná iluze, aby lidé byli udržování v určitých mezích. Tímto způsobem lze pohodlně řídit lidi. Takové řízení začíná od dětství, když rodiče „vychovávají" své děti a vyvolávají v nich pocit viny. Ale oni také byli vychováváni stejným způsobem.
Doslova nutí děti podceňovat se, uvěřit tomu, že jsou horší než ostatní, že si nezaslouží nic dobrého, protože jsou špatné. Takový vztah dospělých k dětem v nich vytváří množství komplexů méněcennosti.
Mnozí lidé se takhle chovají i v dospělém věku. Pocit viny se u nich stává zvykem. Stejně se chovají i k ostatním lidem, nutí je, aby se cítili vinní. Napříště, když se vás někdo pokusí zahanbit, místo toho, abyste s tím člověkem souhlasil: „Ano, jsem tak špatný," zeptejte se sebe: „Proč se snaží ve mně vyvolat pocit viny? Co ode mě potřebuje?"
V křesťanském náboženství existuje představa o hříchu. Je to porušování božských, vesmírných zákonů. Zda o nich člověk ví nebo ne, nezprošťuje ho to odpovědnosti. Porušil jsi zákon - máš bolest nebo trápení. Ale není to trest, jak se to snaží podat náboženství. Je to jen výsledek určitého chování. Bůh _není„dobrý ani zlý. Je to jednoduše Síla, která nám pomáhá žít a tvořit, rozumět světu a zdokonalovat své uvědomění. Ale náboženští činitelé se snaží donutit lidi, aby se cítili vinní a vysvětlují, že nemoci a utrpení jsou dány Bohem za trest. Jenomže taková představa vytváří začarovaný kruh. Na jedné straně před Bohem nejsou viníci a na druhé se nemoci dávají za trest. To je přece nesmysl! Ale všechno do sebe zapadá, když přestaneme vnímat nemoci jako trest, ale začneme je chápat jako výsledek našeho nesprávného názoru na svět, jako signál k jeho změně. Tedy, člověk se zachoval určitým způsobem, a tady má výsledek. Pokud jemu nebo okolí výsledek nevyhovuje, znamená to, že porušil vesmírné zákony. Například, když se žena zlobí na svého manžela, vzniká u ní zánět pochvy. Je to výsledek jejího nesprávného vztahu k manželovi. Pokud jej změní, změní se situace. Když muž nenávidí ženu, vzniká u něj zánět prostaty nebo impotence. Pokud změní svůj vztah k ženám, bude zdravý. Ale jak je někdy těžké řídit se božskými zákony, když je člověk nezná. Je hloupé se obviňovat za nějaké chování. Ještě hloupější je obviňovat ostatní. My sami vytváříme svůj svět. A jiní lidé dělají totéž se svým světem.

Podívejme se na následující příklad. Urazil/a jste blízkého člověka.
Nechtěl/a jste, ale udělal/a jste skutek, na který dotyčný zareagoval ukhvděností. Vytvořil/a jste tuto situaci sám/sama. Ten člověk ji také vytvořil. Přivolal/a jste jej svou agresí, ale také on přivolal vás svou urážlivostí. Máme situaci, činy a reakci dvou různých lidí na stejnou událost. Vina není na ničí straně. Každý z vás měl určité myšlenky a každý dostal náležitý výsledek.
Existuje několik způsobů, jak zareagovat na takovou situaci.
První. Pokud cítíte chybu na své straně, pocitem viny přivoláte do svého života stejnou situaci. Ale tentokrát nebudete plnit úlohu urážejícího, ale uraženého.
Druhý. Pokud si myslíte, že jste měl/a pravdu, ale nezměníte své chování, napříště znovu vytvoříte stejnou situaci. Vznikne uzavřený kruh. Neustále budete přinášet bolest svému okolí.
Třetí. Vzít na sebe odpovědnost. Určit, jaké vaše chování a myšlenky vytvořily tuto situaci. Přehodnoťte tuto událost od začátku do konce a popřemýšlejte, čemu pozitivnímu vás to naučilo. Právě pozitivnímu, ne negativnímu. Vytvořte nové způsoby chování, nové myšlenky. Rozhodněte se, zdali má pro vás cenu plnit úlohu urážejícího. Pokud ne, prostřednictvím jakých jiných činů můžete udělat člověku něco příjemného?

Vypadá to, že všechno je velice jednoduché: člověk něco udělal - dostaví se výsledek (ne ale trest). Nelíbí se mu výsledek, ať změní své chování (bez jakéhokoliv obviňování). A ať jej mění do té doby, dokud nedosáhne potřebného výsledku.

Odpusťte si! Odpusťte si minulost, přítomnost a předem budoucnost. Ničím nejste vinní. Před Bohem viníci nejsou.
Náš podvědomý rozum je přímo spojený s Bohem, s Vyšší Inteligencí. Proto v jakékoliv situaci vždy postupuje člověk nejlepším způsobem. Stojí tedy zato trestat se za to nejlepší, čeho jste v té situaci byli schopní?
Od dětství nám tvrdili, že Bůh nás potrestá a že nemoci jsou dány za trest. Ale je na čase pochopit, že Bůh netrestá. Přestaňme Jej vnímat jako vousatého starce na oblaku, jenž nám hrozí prstem. Bůh je Vyšší Inteligence, Vesmír, Realita. A tato Síla nikdy nikoho netrestá. Pokud se sami trestáme, tato Síla nám jednoduše pomáhá realizovat trest. Ale pokud se máme rádi, dává nám do života všechno potřebné. Já osobně vnímám Boha jako Nejvyšší Sílu, jako tvůrce. Tato Síla tvoří, vytváří, pomáhá nám vtělovat naše myšlenky do života. Pomáhá! Vesmír nám pomáhá vždy, všude a ve všem. Není třeba dělit svět na světlé a temné stránky, na Boha a ďábla. Existuje Vyšší Moc, která nám v tomto životě pomáhá realizovat naše myšlenky, city a emoce. Pokud jsou tyto myšlenky agresivní, dostaneme takzvaně to „špatné". Pakliže jsou pozitivní, tvůrčí, dostaneme jen to „dobré". Ďábel - to jsou naše zhoubné, agresivní a ničivé myšlenky, city. A pocit viny souvisí s těmito city.

Představte si živý organizmus, v němž každá buňka plní svou specifickou funkci. A pokud tato buňka začne ničit sama sebe, přestane plnit své přímé povinnosti a bude otravovat jiné buňky a organizmus celkově. Jak na to zareaguje celý organizmus?
Nejdřív se bude snažit pomoci této buňce, aby se uzdravila, zotavila se, ale potom ji jednoduše zničí, aby neotravovala celý organizmus svými produkty rozkladu.

[hanka]

SEBEKRITIKA, SEBETRÝZNĚNÍ, NESPOKOJENOST SE SEBOU,
SEBEODSUZOVÁNÍ, OPOVRŽENÍ
A NENÁVIST K SOBĚ

Jsou to jiné varianty agrese ve vztahu k sobě. Lidé stále v sobě hledají nějaké nedostatky nebo si myslí, že si něco nezaslouží. Sami si vytvářejí různé komplexy méněcennosti, pak jimi trpí. Mohou to být tělesné vady nebo nespokojenost se svým chováním.
Zevnějšek hraje velkou roli ve vytváření osobnosti. Často obezita, malá postava, vady řeči mohou v člověku silně potlačit skryté schopnosti. A občas se stává, že u některých lidí je představa o sobě samém tak znetvořená, že se doslova týrají.

Lidé podceňují vlastní možnosti, dělají v tomto životě nad sebou kříž, zahánějí se do určitých mezí. Je to příčinou mnohých onemocnění a většiny osobních problémů. Například, po uskutečnění nějakého činu člověk usoudil, že se zachoval špatně a že si do budoucna ve svém životě nezaslouží nic dobrého.

Komplex méněcennosti se vytváří od raného dětství, když dítě začíná poznávat svět, dozvídat se a učit se mnohým pro něj novým věcem. Rodiče na něj mají přehnané požadavky a za každou drobnost je trestají. Často lze od nich slyšet: „Po kom jsi tak hloupý?" Zapomínají na to, jak bezmocnými byli v dětství. Každé dítě do sebe jako houba nasává všechno to, co se děje kolem něj. Rodiče mu vědomě i podvědomě vnucují své vnímání a vytváření světa.
Nekonečné tresty a posměšky potlačují v dětech přání tvořit, učit se, rodí pocit nejistoty, strach z něčeho nového, obavy, že za každou chybu může schytat dvojnásobně. Tak rodiče berou svým dětem chuť ke studiu. Potom se diví, proč jejich dítě dostává ve škole špatné známky. Zapomínají nebo jednoduše nechtějí pochopit, že pouze na svých chybách se dítě může naučit něčemu novému, vychutnat radost z prvního úspěchu.

Každý člověk chce být milován a líbit se ostatním.
Ale názor okolních lidí je pouhým odrazem toho, co si myslí sám o sobě. Přehodnoťte svou osobnost, začněte si sebe vážit a okolí si přestane všímat vašich nedostatků (vlastně, ony ani nejsou) a bude si všímat jen vašich předností. V dějinách je spousta příkladů, kdy lidé s malou výškou a nehezcí na pohled požívali autority a uznání milionů. A mnozí naopak, „prosperují" v nespokojenosti se sebou a nenávisti k sobě.
Tady je banální příklad.

Muž trpí komplexem méněcennosti, myslí si, že není přitažlivý a dostatečně mužný. Tímto na podvědomé úrovni dává záminku ženě, která s ním žije, aby hledala po straně to, co jí schází. Jeho postoj k sobě vytváří „milostný trojúhelník". V této situaci existují dvě varianty reakce. První - žárlivost se všemi negativními následky. Druhá - změnit postoj k sobě, což znamená, změnit svůj život. Volba je na vás.

I zde je pozitivní záměr = Změnit svůj zevnějšek, své chování. Cítit svou přitažlivost, jedinečnost, potřebnost a závažnost. Sebezdokonalení

Ale řekněte mi, jak je možné sebetrýzněním změnit své chování a svůj zevnějšek? Představte si člověka, který se chce stát čistším, ale zároveň na sebe hází špínu.
My sami vytváříme svůj svět. Proto jak se chováme k sobě, tak se chová okolí k nám.

I přitažliví lidé se často považují za nepohledné. Kladou na sebe příliš vysoké nároky.
Mnohé ženy na sobě neustále nacházejí nějaké vady, často se sebou vyjadřují nespokojenost. A výsledek - ať se seznámí s jakýmkoliv mužem, jejich vztah netrvá déle než jeden nebo dva měsíce. To je pak ještě více přesvědčuje o tom, že na nich není něco v pořádku.

Tedy pokud je Bůh a Pravda skrytá uvnitř každého z nás, pak když se odsuzujeme, odsuzujeme Boha, když se kritizujeme, kritizujeme Boha.
. Pokud nejste spokojení s nějakým svým chováním, jednoduše jej změňte na jiné, které bude přijatelnější a pozitivnější."

[hanka]

STRACH, NEKLID A ÚZKOST

„Když se člověk pustí do učení, nemá o svém cíli nikdy jasno. Jeho odhodlání je slabé a mýlí se v účelu. Doufá v odměnu, která nikdy nepřijde, protože netuší nic o obtížích, které ho při učení očekávají. Začíná se pomalu učit - nejdřív kousek po kousku, pak po větších kusech. A jeho myšlenky brzy narazí. To, co se učí, není nikdy to, co očekával, nebo to, co si představoval. A tak se začne bát. Učení se nauce není to, co od něj lidé očekávají. Každý krok přináší nový problém a strach, který přitom člověk zažívá, se nemilosrdně a nekonečně hromadí. Nastává bitva. A tak člověk narazí na prvního ze svých přirozených nepřátel - na strach. Je to hrozný nepřítel. Proradný a velmi těžký k překonání. Schovává se v každém zákrutu cesty, obchází a číhá. A jestliže se člověk, poděšený jeho přítomností, obrátí na útěk, ukončí první nepřítel jeho cestu za poznáním."
„Co se stane s člověkem, který uteče před strachem?" „Nic se mu nestane. Jenom jeho učení skončí. Nikdy se nestane vědoucím. Bude možná pánovitý, možná neškodný a poděšený. Ale v každém případě to bude poražený člověk. Jeho první nepřítel ukončil jeho tužby." „A co může udělat, aby strach překonal?" „Odpověď je docela jednoduchá. Nesmí utéct. Musí překonat svůj strach a bez ohledu na něj pokročit ve svém učení o další krok. A pak o další a ještě další. Musí se doopravdy bát a přesto nesmí přestat. To je pravidlo. Nakonec přijde okamžik, kdy první nepřítel ustoupí. Člověk začne být sebejistý. Jeho odhodlání je silnější. Přestane se učení bát. Když se tento okamžik dostaví, může o sobě člověk říct, že překonal prvního přirozeného nepřítele."
C. Castaneda. Učení dona Juana

Prakticky každý člověk se stále něčeho bojí. Bojí se onemocnět a zemřít, ztratit peníze, že jej někdo zbije nebo zavraždí, že jej opustí milovaný člověk. Strach udržuje člověka ve stálém napětí, zabraňuje mu konat. Nejen to, myšlenky o strachu se mu nepřetržitě točí hlavou, doslova přitahují podobné situace. Když člověku hrozí nebezpečí, do jeho krve se okamžité vyplavuje množství hormonů, které zrychlují puls, zvyšují tlak, zesilují smršťování srdečního svalu, zrychlují metabolizmus, vyvolávají napětí ve svalech. Je to normální obranná reakce, kterou člověk potřebuje.
Ale pokud je strach jednou z hlavních emocí vašeho podvědomého programu chování, udržuje vás ve stálém napětí. Nadbytečně se stahují a napínají vaše cévy a svaly. A nepřetržité vnitřní napětí vytváří vředy, hypertenzi, vypadávání vlasů a množství jiných problémů.
Kromě toho strachy oslabují imunitní systém. Strach z onemocnění doslova přitahuje nemoc.

Prostřednictvím strachu plní podvědomí pro člověka obrannou funkci. Přece pro každou lidskou bytost je velice důležité cítit se v bezpečí. Pocit bezpečí a chráněnosti zase dává pocit klidu.
Pozitivní záměr strachu = Cítit se v bezpečí, klidné a chráněně.

Jenže strach je špatným způsobem uskutečnění těchto pozitivních záměrů. Přispívá k tomu, že člověk přestává důvěřovat lidem a okolnímu světu celkově a zavírá se před ním. Tohle vyvolává uzavřenost a nakonec vede k osamělosti.
Kromě osamělosti má pocit strachu množství jiných škodlivých vedlejších následků. Strach fakticky přitahuje právě to, čeho se bojíme.
Například strach z onemocnění přitahuje nemoc. Strach z osamělosti přivádí k osamělosti. Strach ze ztráty nás nutí něco ztrácet. Jak k tomu dochází? Velice jednoduše. Je tak zařízen náš rozum. Vždy musí dělat to, čeho se bojíme, nebo to, co nechceme. Když se něčeho lekáme, rýsujeme si strašný obraz toho, co se může stát. Přitom prožíváme špatné pocity a říkáme si: „Nechci to. Nedej Bože!" Všechny tyto myšlenky, city a obrazy jsou v našem podvědomí a vytváří odpovídající situaci.
Například, jestli vám někdo řekne: „Nezapamatujte si číslo 237. V žádném případě si nezapamatujte toto číslo." Co uděláte? Vy si jej samozřejmě zapamatujete. A čím více se budete snažit na něj zapomenout, tím silněji si ho zapamatujete.
Tak je zařízen náš rozum. Částice „ne", zápor jsou pro něj hypnotickým povelem udělat to.

Hlavní příčinou vzniku strachů je nepřítomnost důvěry. Důvěry v sebe, k ostatním, k celému světu. Takoví lidé jsou ve stálém očekávání něčeho špatného od okolí. A dostávají to, vždyť se v našem životě všechno stává v souladu s naším očekáváním. Stále tvrdí: „Tento svět je strašný a hrozný. Kolem jsou zlí lidé. Copak teď lze věřit lidem. Tolik podvodníků!" Pokud všechno ve světě dělíte na špatné a dobré, na přátele a nepřátele, skutečně se máte čeho bát. Lidé nevěří tomu, že je Vyšší Rozum, který odráží naše přesvědčení. Důvěra je produktem víry. Není víra, není důvěra. Začněte důvěřovat své Osobní Síle, která je přímo spojena s Vyšší Inteligencí, s Bohem. Jen tehdy se budete cítit v plném bezpečí.
Proto, abyste se zbavili strachů, naučte se důvěřovat. Důvěřovat všemu v tomto světě: sobě, lidem, událostem. Ale především své Vnitřní Síle. Pamatujte si - vy sami vytváříte svůj svět. A tento svět je nejbezpečnější místo ve Vesmíru.Vezměte zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Váš svět záleží na vašich myšlenkách. Ciťte se nejchráněnější bytostí ve Vesmíru. Očekávejte od okolního světa jen to dobré. Ať se podobná myšlenka stane jednou z nejdůležitějších ve vašem podvědomém programu: „Jsem jeden celek se Sílou, která mě stvořila. Jsem v dokonalém bezpečí. Důvěřuji své Osobní Síle a získávám vnitřní klid."

Například matka očekává, že dcera přijde domů včas. Ta se ale z neznámých důvodů zdrží. Matka si začne dělat starosti, mít o ni strach. Pobíhá po pokoji, přistupuje k oknu, pozorně naslouchá zvukům u vchodu. Čas běží. Dcera pořád nikde. Tehdy si žena začne vytvářet různé strašné obrazy. Nerozumí tomu, že její představy jsou programem přání zla pro dceru. Tedy neklid a obavy představují podvědomou agresi vůči svému dítěti. Ano, navenek matka přeje své dceři dobro, ale jakým způsobem? Pomocí zla a agrese uvnitř sebe. Proto není divu, zeje dcera na matku pořád hrubá, nenaslouchá jejím radám. Jednoduše odpovídá agresí na agresi. A pokud matka chce změnit chování své dcery, musí se změnit sama. Musí vyměnit strach za důvěru.

Co je ještě důležité udělat pro neutralizaci strachu? Začněte se zbavovat agresivních myšlenek vůči světu a lidem. Vzpomeňte na situace, v kterých jste odsuzovali, nenáviděli, opovrhovali, uráželi jste se. Začněte se od těchto myšlenek osvobozovat. Vždyť představují přání smrti nájemné informačně-energetické úrovni. A vnitřní agrese přitahuje vnější.
Vytváří se takový řetězec.
Vnitřní agrese ke komukoliv nebo čemukoliv v okolním světě přitahuje vnější agresi, která je směrována proti vám, a tak se rodí strach jako ochranná reakce. Jinými slovy, program ničení čehokoliv ve světě se vrací zpět jako program sebezničení, jelikož okolní svět je náš svět. A tohle rodí strach. Strach je signálem nebezpečí, který nám dává náš podvědomý rozum.
Tedy podvědomí je nuceno chránit nás před námi samotnými!
Proto jediným způsobem, jak se zbavit strachu, je správně reagovat na podvědomý signál a začít se zbavovat agresivních myšlenek.
-pokračování-

[hanka]

-pokračování-
Jakmile se osvobodíte od starých negativních myšlenek a naučíte se lidem a všemu na tomto světě posílat lásku, zmizí strachy. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání" (I. list Janův). Přestanete do svého života přitahovat násilí a váš svět se stane nejklidnějším místem ve Vesmíru.

Vzdávejte se strachů. Byly vám kdysi vnuceny. Zpočátku vás zastrašovali rodiče, pak škola, přátelé, televize.
Pokud se něčeho bojíte, ponořte se do svého nitra a objevte příčiny strachu. Jsou ve vašem osobním příběhu.
Pokud se bojíte osamělosti, znamená to, že nedůvěřujete lidem. Vzpomeňte si, s kterými lidmi jste měli ve svém životě špatné vztahy? Proč jim nedůvěřujete? Čím vám ukřivdili a co špatného vám udělali?
A teď popřemýšlejte, jakými svými myšlenkami jste přivolali do svého života takové lidi a takový vztah k vám? Podobné přece přitahuje podobné.
Možná, že se stále kritizujete a nadáváte si; možná, že nejste se sebou spokojení nebo se nenávidíte, nebo závisíte na mínění ostatních. V tom případě co dobrého očekáváte od jiných? Vnější chování lidí odráží vaše myšlenky a city.

Jeden muž s těžkým onemocněním si stěžoval na to, že je v životě velmi osamělý. Při zkoumání podvědomých příčin se ukázalo, že v hloubi duše nedůvěřoval lidem. Takový postoj k lidem a světu mu vštípil jeho otec. Často opakoval, že kolem je samá lež, zeje mnoho nečestných lidí, že všechny ženy jsou mrchy, že jdou jen za svými nízkými záměry, pročež se muži trápí.
Muž ani netušil, že všechny události v jeho životě, včetně nemoci, vznikly v souladu s názorem na svět, který zdědil po svých rodičích. Jakmile změnil své myšlenky a svůj postoj k lidem a světu, do jeho života začali vstupovat blízcí, milovaní lidé a nemoc zmizela.

Strach ze smrti ukazuje na to, že máte nesprávný vztah k životu a smrti. Může to souviset s tím, že jste kdysi zažili otřesy spojené se smrtí blízkých. Nebo jste pomýšleli na sebevraždu, nechtěli žít nebo jste někomu přáli smrt. Mohou to být i jiné příčiny. Ať byly jakékoliv, vytvořte nový vztah k takovým pojmům jako Život a Smrt.

Jedna žena měla velký strach ze smrti. Projevoval se stálými nočními můrami, strachem a neklidem, na ulici často potkávala pohřební průvody, nemohla být sama.
Zjistilo se, že rodiče byli úzce spojení se vznikem tohoto strachu. Jde o to, že v průběhu těhotenství měla matka s manželem vážný konflikt. Jako důsledek se u ní objevila nechuť k životu, neochota mít dítě. Ve své podstatě to byl program sebeničení, který okamžitě zakořenil v nemluvněti.
Když holčička povyrostla a šla do školky, začala se bát být sama v pokoji, objevil se strach ze tmy. Rodiče stále nemohli pochopit, co jej vyvolalo. V dívčím věku strach přerostl v neklida úzkost. Po tom, co se dívka vdala a sama se stala matkou, podvědomý program přání smrti se rozběhl naplno.

Do ordinace přišla žena s nemocným synem. Mladík od dětství trpěl chronickou astmatickou bronchitidou. Po kontaktu s podvědomím matky jsme zjistili, že příčinou nemoci jsou její všemožné obavy. Nejdřív se bála rodit a během těhotenství prožívala obrovský strach z porodu. Bála se, že při porodu dítě a také ona sama se mohou zadusit. Uložilo se to v podvědomém programu syna ještě v matčině lůně. Potom příbuzní, kteří mimochodem byli lékaři, ji neustále strašili tím, že každá nemoc může vést ke smrti.
Nakonec se u dítěte začala vytvářet nemoc, která byla jednoduše odrazem strachu matky.

Druhá příčina strachu - silná připoutanost k čemukoliv na tomto světě. Výsledkem je strach ze ztráty toho, na čem člověk lpí. Lpět je možno na čemkoliv: na penězích, na domě, na blízkém člověku, na dětech, na rodině, na ideálech. Je třeba pochopit, že na tomto světě nám nic nepatří, ani naše myšlenky. Všechno je nám dáno shůry do dočasného užívání, včetně života.

Zeptejte se sami sebe - co se bojíte ztratit?
Právě k tomu je zapotřebí změnit svůj vztah. Nedělat z toho životní cíl, ale prostředek k životu.

Například, pokud lpíte na penězích a uděláte z nich životní cíl, ve svém podvědomí budete mít strach je ztratit a ve vašem životě budou vznikat všemožné situace, jejichž následkem bude ztráta peněz.
Pokud se k blízkému člověku (například k manželovi nebo manželce) chováte jako ke svému vlastnictví a lpíte na vztazích, strach z jejich ztráty nakonec přivede k osamělosti nebo se vztah zachová, ale zároveň vzniknou těžké nemoci.
Jakákoliv hodnota tohoto světa nesmí být cílem, ale prostředkem na životní cestě. Přestaňte se chovat k čemukoliv jako k vlastnictví. To, co teď používáte - auto, peníze, vztahy, znalosti, život - je dar. Odpovídá vašim myšlenkám a vaší víře. Vesmír vám ho daroval. Někdo jej má a někdo nemá. Někdo má víc a někdo méně. Každý dostává právě to, co umí používat, a právě tolik, kolik může unést. Používejte to šetrně a účelně, jako nástroj pro posun na cestě Poznání. Vždyť v jeden krásný okamžik to Vesmír bude chtít vrátit.

Všechno pozemské podléhá rozpadu: auto rezaví, dům chátrá, blízcí lidé z tohoto světa odcházejí, jedny ideály jsou vystřídány jinými, znalosti se stále mění. Neměnná a nezničitelná vždy zůstává jen samotná Pravda, Bůh. Právě tohle je třeba udělat svým životním cílem. Všechno ostatní je jen prostředkem na této cestě. Hromadění pozemských statků, byť materiálních nebo duchovních, není životním cílem. Nelpěte na pozemských statcích, tehdy nebudete mít strach z jejich ztráty. Vesmír je bohatý a vždy vám dá všechno, čeho je vám třeba. Je zapotřebí, se jen otevřít a být připraven pustit do svého života to, co potřebujete.

[hanka]

SMUTEK, SKLESLOST, DEPRESE

Skleslost vzniká tehdy, když se člověk přestává radovat ze života. Všechno má šedou barvu, jako by si člověk nasadil nějaké šedivé brýle. Vzniká pocit bezvýchodnosti. Člověk už nechce žít, a dokonce se mohou objevit myšlenky na sebevraždu. V medicíně se takovému stavu říká deprese. V křesťanství se skleslost zařazuje mezi sedm smrtelných hříchů. Člověk, jenž pociťuje skleslost, ničí sebe, sahá si na život a život okolí. Vždyť nechtění žít je myšlenková sebevražda. Kromě toho je takový člověk agresivně naladěn.
Deprese je výsledkem potlačeného hněvu, nenávisti, podrážděnosti a ukřivdénosti vůči okolnímu světu.l
Příčina je u všech lidí stejná: negativní myšlenky vůči okolnímu světu a vůči sobě samému, nahromaděné v průběhu dlouhé doby. Takovým způsobem si lidé sami vytvářejí depresi a potom chodí k psychiatrovi, polykají prášky a doufají, že s jejich pomocí pocítí radost ze života. Ukazuje se, že deprese jsou kdysi potlačené agresivní emoce, které se opět objevily. A čím více agresivních citů a emocí člověk pociťoval v minulosti, čím silněji je potlačoval, tím silnější bude deprese.
Skleslost je odrazem agrese, směrované proti okolnímu světu a proti sobě.
Mnozí lidé prožívají v životě depresi, protože k tomu mají jediný důvod. Žijí nudný, nesmyslný, nezajímavý život, proto jsou nešťastní. Ale vždyť každý člověk sám vytváří svůj život. Copak je možné pomocí prolévání slz, stálého naříkání na okolní svět nebo pomocí prášku udělat život zajímavý?

Pozitivní záměr deprese je změnit svůj život a mít radost ze života.

Pokud člověk ve svém životě utrácí velké peníze za léky, za místo v psychiatrické léčebně, místo toho, aby je utratil za něco hodnotného a zajímavého, není to psychické onemocnění, ale hloupost a podpora vlastní slabosti!
Lidé si vůbec vytváří depresi zajímavým způsobem. V jejich životě bylo mnoho příjemných zážitků, ale oni si z nějakého důvodu pamatují právě nepříjemné. Mnozí si v tom vedou velice úspěšně. Chci se s vámi podělit o velmi dobrý způsob, jak si obstarat depresi. Pokaždé, když se bude dít něco dobrého a příjemného, hnusným a protivným vnitřním hlasem si můžete říci: „Je to jen na chvíli" nebo „Ve skutečnosti mají na mysli něco jiného." Lze si místo reálné události představovat děsivé obrázky, jak to bude vypadat asi za padesát let. Skvělé, že ano?
Je třeba místo podobných skutků, jež člověk koná po celá léta a které vedou ke skleslosti, dělat něco jiného. Všechno geniální je jednoduché!
Uvedu vám úryvek z knihy amerického psychiatra M. Ericksona. (pozn. - Seminář s doktorem medicíny M. G. Eriksonom (Per. T. K. Kruglova, „KJass", 1994)

„Jednou za mnou přišel můj starý přítel a vyprávěl o své 52leté tetě, která byla už devět měsíců v těžké depresi., Teta jen sedí, čte si Bibli a chodí do kostela. Přátele nemá. S matkou se pohádaly už dávno, ani spolu nemluví. Nějak ji nedokážu navštěvovat a mluvit s ní, proto jsem u tety zřídka. Vždy jsem k ní ale choval něžné city a vím, že co se týče duševního stavu, je na tom velice špatně. Až příště pojedeš do Milwaukee na přednášku, třeba by ses u ní mohl zastavit a podívat se, jak se jí dá pomoct.'
Zastavil jsem se u ní večer. Hospodyně a služebná již odešly, jakmile dokončily svou práci. Podrobné jsem vysvětlil, kdo jsem a kdo mě posílá. Pasivně mě vyslechla. Poprosil jsem o svolení prohlédnout si její dům. Se stejnou lhostejností mě provedla všemi místnostmi.
Pozorně jsem si všechno prohlížel. V slunečném pokoji jsem zahlédl tři kvetoucí trsy africké fialky různých barev. Ve zvláštním květináči byl výhonek další fialky.
Jak je známo, jsou to velmi choulostivé rostliny, které bez náležité péče rychle hynou.
Když jsem videi tyto různobarevné keříky, řekl jsem: ,Chci vám dát lékařská doporučení a doufám, že je splníte. Rozumíte mi? Souhlasíte s tím?' Lhostejně souhlasila. ,Zítra pošlete svou hospodyni do květinářství, ať nakoupí africké fialky všech možných barev.' V té době bylo vypěstováno, myslím si, 13 různých druhů. , Tyto fialky budou ve vaší péči. Dobře se o ně starejte. Toto je jeden lékařský úkol. Potom ať hospodyně koupí 200 dárkových květináčů, 50 květináčků na sazenice a substrát pro květiny. Od každé fialky ulomíte jeden lístek a zasadíte do malých květináčů, aby z nich potom vyrostly dospělé rostliny.' Tyto fialky se rozmnožují listy. Až vám povyroste dostatečné množství afrických fialek, chci, abyste poslala jeden keřík do každé rodiny farniku vašeho kostela, v níž se objeví novorozeně. Pošlete jednu květinu každé rodině dítěte, které bude pokřtěno ve vašem kostele. Pošlete fialky každému nemocnému. A pokud v kostele vyhlásí zásnuby, také by se měly poslat fialky pro nevěstu, totéž v případě sňatku. Když někdo zemře, pošlete svou soustrast s vizitkou a fialkami. Až kostel bude pořádat dobročinné trhy, nabídněte tucet nebo i dvacet svých fialek do prodeje.'
Potom jsem se dozvěděl, že v domě vždy měla až 200 dospělých rostlin.
Člověk zapomene na depresi, když musí pečovat o dvě stě fialek. Žena zemřela, když jí bylo přes sedmdesát. Udělili jí titul „Královna afrických fialek Milwaukee". Měla spoustu přátel, a to různého věku. Když žena darovala nemocnému dítěti krásný květináč s nádhernou květinou, samozřejmě se stávala jeho přítelkyní. Pro rodiče to bylo tak potěšující, že po uzdravení dítěte šli za ní, aby jí poděkovali. V takovýchto starostech žena strávila víc než 20 let. Nejdůležitější je, abychom se nehrabali v minulosti a nepřemýšleli do nekonečna o své osamělosti. Je třeba něco dělat, něco užitečného pro společnost. Možná, že se tetička ani nezamýšlela nad společenským významem své práce. Jen se tomu s láskou oddala. "

Pokud chcete změnit svůj život, je zapotřebí vzít všechno do svých rukou. Je nesmyslné a hloupé litovat minulosti nebo žít minulostí. Lítost je agrese proti Bohu, Vesmíru, proti sobě. Vždyť právě my s pomocí Vyšší Síly vytváříme ve svém životě ty či ony situace. Je jednoduše potřeba určit: „Co udělá můj život radostným a šťastným?" Teď se otevřte novým radostným prožitkům a pusťte je do svého života. Vyměňte staré, šedivé myšlenky za nové - světlé a radostné. Nasaďte si barevné brýle. Přehodnoťte nepříjemné události z minulosti tolikrát, kolikrát bude potřeba, a změňte svůj vztah k nim, vyměňte staré nepříjemné pocity za nové - příjemné. Pamatujte si, že každý člověk vždy koná správně. Tehdy, v minulosti, jste měli určité chování, které vás přivedlo k těmto událostem. Teď můžete bez lítosti a pocitu viny změnit své myšlenky a vytvořit nový život. Všechno je ve vašich rukou.

[hanka]

PŘEJÍDÁNÍ A OBŽERSTVÍ

„Každá přemíra je odporná Přírodě."
Hypokrates

Přejídání je podle křesťanství také jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Proč vlastně je tolik nebezpečné „vyhovování" svému břichu? Myslím si proto, že člověk omezuje smysl života výhradně na nacpávání žaludku. „Žijeme pro to, abychom jedli, a ne jíme pro to, abychom žili!" to je motto takových lidí. Obrovské množství drahocenné životní energie se utrácí na obstarávání potravy a na její trávení. Ale vždyť zjevně nežijeme proto, abychom jedli. Jídlo jednoduše má doplňovat ztrátu té energie, kterou vydáváme na každodenní činnost. Kromě toho prostřednictvím potravy dostáváme určitou informaci o světě, jenž nás obklopuje. Čím rozmanitější je naše stravování, tím větší informaci dostáváme. A tím méně máme záviset na svém žaludku.
Lidé, kteří trpí přejídáním, pomocí jídla uskutečňují pro sebe určité pozitivní záměry.

Pozitivní záměr přejídání = Získání uspokojení a radosti ze života.

Krásný záměr - kochat se a radovat se ze života! Ale způsob má negativní následky. Je to jak ztráta drahocenné energie na obstarávání jídla a na jeho trávení, tak i obezita se všemi vyplývajícími následky.
Je tady ale ještě jedna stránka, které si lidé nevšímají, a mnozí o tom jednoduše nevědí. Přejídání je velkou agresí proti živé i neživé přírodě, proti organickému i neorganickému světu.
Pokud člověk konzumuje živočišnou, rostlinnou a minerální stravu pro doplnění vynaložené energie, nejsou tady žádná porušení přírodních zákonů. Vždyť se někdy i naše těla stanou potravou pro nějaké tvory. Naše tělo je jedním z článků v koloběhu látek a energií na Zemi. Ale pokud je jídlo pro člověka jedním z hlavních způsobů získávání radosti ze života, dochází k porušení přírodních zákonů. Nekontrolované hltání stravy je ničením tvorů organického a neorganického světa. Ne nadarmo křesťanství zařazuje toto chování do kategorie hříchů. A agrese proti těmto světům se k člověku různými způsoby vrací: v podobě těžkých onemocnění nebo nehod.
Jak říkal Ostap Bender: „Nedělejte z jídla kult!" Nemám nic proti chutné a různorodé stravě. Rád se s chutí najím. Občas vařím sám. Konzumuji tu stravu, která mi dodává zdraví, energii a přináší potěšení. Upřednostňuji „živou" stravu, bohatou na biologickou energii. A líbí se mi, když je jídlo připravené hezky a chutně. Samotné přijímání stravy je pro mě velice příjemná činnost, z níž mám radost a potěšení: „...Protože nic pod sluncem není pro člověka lepšího, než jíst, pít a radovat se..." Ale mám v životě mnoho jiných způsobů získávání radosti a uspokojení. A jídlo je jen jeden z nich.

Popřemýšlejte, co kromě jídla vám může přinášet radost ze života a uspokojení?

Cožpak cílem a smyslem života je skutečně nacpávání žaludku a vyprazdňování střev? Zamyslete se nad tím nejhlavnějším a nejtajnějším ve svém životě, nad tím, čím se my, lidé, odlišujeme od jiných bytostí. Již je na čase.

[hanka]

ZIŠTNOST, LAKOTA, CHTIVOST

Zištnost je snaha získat nějaký osobní prospěch způsobem nepříznivým pro ostatní. Ziskuchtivý člověk myslí jen na svůj prospěch a nemyslí na následky. Vášnivé zaujetí ziskem a výdělkem jej proměňuje v člověka, kterému nezáleží na způsobu dosažení zisku. Samozřejmě není nic špatného na tom, že člověk chce dostat něco důležitého pro sebe. Záměr je dobrý. Ale co způsob?

Když člověk získává prospěch a ostatní při tom trpí, je to zištnost. Má v sobě program zničení jiných světů. Vždyť chcete řešit své problémy na úkor utrpení jiných lidí. V žádostivé, nadměrné snaze uspokojit nějaké své přání se zapomíná na záměry jiných. Jako odpověď se začíná deformace vašich informačně-energetických struktur, jelikož na jemné úrovni jsme jeden celek. Nebezpečnému působení jsou vystaveny psychika a oči.

Nejjednodušší příklad zištného chování je, když přejete neúspěch nebo dokonce smrt jinému člověku, celé skupině lidí nebo státu kvůli nějaké materiální výhodě.
Přání smrti příbuznému, abyste získal/a jeho dědictví.
Přání, aby váš soupeř v podnikání přišel na mizinu.
Sňatek z vypočítavosti.
Přání smrti nebo nemoci uchazeči o volné místo.

Zištnost se projevuje ve vášni k penězům nebo hmotným statkům a přitom je vždy spojena s licoměrností. Proto, aby získal užitek, dokáže prospěchářský člověk projevovat neupřímnou péči, pozornost, ujišťovat o své lásce, ale přitom prožívá úplně jiné emoce.
Lakota má stejné pozitivní záměry, jako i chtivost. Lakomý člověk je nadměrně šetrný a vyhýbá se výdajům. Chce mít v životě dostatek, ale lakota mu překáží skutečně rozumně a šetrně zacházet s věcmi.
Abyste se zbavili zištnosti, lakoty a chtivosti, začněte se řídit principem hojnosti.

Vesmír je bohatý
Je to velice důležité pochopit a procítit. Pokud chcete v tomto světě něco dostat, jednoduše vám stačí přání, velice silné přání. Navrhuji následující: je potřeba správně vytvořit záměr a odstranit v sobě možné překážky na cestě k jeho dosažení. Jinými slovy, je třeba se otevřít tomuto světu, Vesmírným sílám a dostat úplně plnou měrou. Řiďte se ve svém životě principem hojnosti Vesmíru. Pak dostanete to, co potřebujete, také jiný člověk dostane všechno potřebné.
Všechno je mnohem jednodušší, než si myslíte. Ničemu novému se nemusíte učit. Vždyť každý z nás i bez toho dostává od života, od Boha všechno, co chce. To jest dostává podle své víry, podle svých myšlenek, činů a skutků. Vesmír, Bůh, tento svět je velice spravedlivý a harmonický. Ale pokud vám nevyhovuje to, čeho se vám dostává, nebo chcete víc, jednoduše změňte své zaměření.
Již dávno používám tento model. Pokud něco potřebuji, určitě to dostávám. Ve své práci nemám konkurenty a soupeře. Mám spojence. A přicházejí ke mně právě ti lidé, kterým dokážu pomoct.
Naučte se vážit si jiných světů. Pamatujte si, že svět jiného člověka, dokonce vám blízkého, je již jiný svět. Ke všemu se v tomto světě chovejte velice šetrně. Vesmír je bohatý - to je pravda a používejte všechno, co dává, něžně a opatrně. Pamatujte si, že jste částí této Reality, Boha. Ale jiní lidé, předměty a věci jsou také stejnými částečkami. Nás všechny spojuje celek. Tedy na jemné podvědomé úrovni jsme si všichni rovni, každý z nás je roven všemu ostatnímu v tomto světě.
Naučte se dávat a brát. Existuje zákon: „Co dáváte, toho se vám dostává." Je velice důležité, aby mezi tím, co dáváte, a tím, co dostáváte, byla harmonie, rovnováha.

Učte se být štědří. Ne rozhazovační, ale právě štědří. V knize Idrise Šacha „Pohádky dervišů" je nádherná povídka o štědrosti.

Jeden perský král se rozhodl, že bude štědrý. Svolal nejvýznamnější architekty v Íránu a nařídil jim, aby na širokém otevřeném místě postavili palác, v němž by se nacházela obrovská zlatá pokladnice s čtyřiceti okny.
Po nějaké době byl tento palác postaven. Král nařídil, aby pokladnu naplnili zlatými mincemi, a do hlavního města zamířily vozy zlata z celé země.
Když byla práce u konce, heroldi vyhlásili královské nařízení: „Slyšte všichni! Na přání krále z králů, strůjce štědrosti, byl postaven palác s čtyřiceti okny. Od tohoto dne Jeho Veličenstvo bude samo rozdávat z oken zlato každému, kdo je v nouzi. "Není divu, že se k paláci nahrnuly nesčetné zástupy lidu. Den co den se v jednom z oken objevoval král a obdaroval každého prosebníka zlatou mincí.
Když král rozdával almužnu, všiml si jednoho derviše, který přicházel k oknu každý den, dostával svou zlatou minci a odcházel.
Monarcha si nejdřív pomyslel, že derviš bere zlato pro nějakého chuďase, který není schopný přijít si pro almužnu sám. Potom, když ho viděl znovu, si řekl: „Třeba se řídí principem skryté štědrošti dervišů a obdarovává zlatem jiné. "A stejně tak každý den, když král spatřil derviše, vymýšlel pro něj nějakou omluvu. Ale když derviš přišel také čtyřicátého dne, králi došla trpělivost. Popadl jej za ruku a v hrozném hněvu vykřikl:
„Nevděčný ubožáku! Ani jednou ses mi zatím nepoklonil, dokonce jsi nevyslovil jediné děkovné slovo. Kdyby aspoň jednou tvou tvář ozářil úsměv. Přiznej se, střádáš tyto peníze nebo je půjčuješ na úroky? Jen hanobíš vznešenou pověst záplatovaného odění."
Jakmile král zmlkl, derviš vyndal z rukávu čtyřicet zlatých mincí, jež dostal během čtyřiceti dní, hodil je na zem a řekl:
„Abys tedy věděl, králi Íránu, že štědrost je skutečná jen tehdy, když jsou dodrženy tři podmínky.
První - dávat bez toho, abys myslel na svou štědrost.
Druhá - být trpělivý.
Třetí - nechovat v duši podezření."
Avšak tento král se nakonec nikdy nestal skutečně štědrým. Měl o štědrosti vlastní představu a snažil sejí dosáhnout jedině proto, aby se proslavil mezi lidmi.
Soupeření bez základních vlastností, které by jej umožňovaly, k ničemu nevede. Štědrost se v člověku nerozvine do té doby, dokud jiné ctnosti budou zaostávat.

[hanka]

ŽÁRLIVOST

Žárlivost je trýznivá pochybnost o něčí věrnosti a lásce. Je to jeden z nejzhoubnějších citů. Ničí rodiny, zabijí lásku, vyvolává velice těžká onemocnění.

Do ordinace přišel muž se silnými bolestmi hlavy, které se objevily po otřesu mozku. Jakmile vstoupil, hned jsem pochopil, v čem je příčina, ani nebylo zapotřebí se obracet na jeho podvědomí. Když pracujete s lidmi delší dobu, rychle, intuitivně si všímáte jejich jednotlivých povahových rysů.
Příčina byla banální - žárlivost na manželku. Důkazy její nevěry nebyly, muž ale měl podezření a pochybnosti. Otřes mozku a bolesti hlavy byly následkem žárlivosti. Vždyť žárlivost „udeří" v první řadě do hlavy, jelikož se zakládá na nenávisti. Po tom, co muž na sobě pracoval, bolesti zmizely a vztah s manželkou se zlepšil.

Žárlivost může způsobit těžká onemocnění dětí.

Do ordinace přišla rodina s malým dítětem, které před časem mělo epileptické záchvaty. Příčina byla stejná - žárlivost. Jde o to, že otec dítěte už má po padesátce, matce bylo nedávno třicet let. Žárlil na ni ze sebemenšího důvodu, ale i bezdůvodně. Kromě žárlivosti měl muž další projevy velké podvědomé agrese. Toto všechno se odrazilo na dítěti, přičemž úroveň jeho podvědomé agrese byla mnohem vyšší než u jeho rodičů. V tomto případě nemoc představovala signál pro rodiče, aby změnili své chování, svůj názor na svět.

Žárlivost je komplexem několika citů: zlosti, hněvu, nenávisti, ukřivděnosti, pochybnosti, sebelítosti, nejistoty a pohrdám. Každý z těchto citů přináší své plody.
Žárlivec pociťuje nenávist ke svému sexuálnímu partnerovi, k soupeřovi i k sobě. Takovým způsobem vytváří klasický milostný trojúhelník! Pokud máte v sobě alespoň špetku žárlivosti, čekejte - brzy vznikne trojúhelník. Sami jej vytváříte svou žárlivostí. Lidé si sami vytvářejí problémy a potom obviňují jiné.

Také žárlivost má svůj pozitivní záměr = přání mít stabilní, čistý a bezpečný vztah s milovaným člověkem. Ukázat svou lásku a být si jist v lásce partnera (existuje fráze: „Žárlí - tedy miluje").

Záměry jsou skutečně nádherné. Každý chce milovat a být milován, být klidný ve svém vztahu s milovaným člověkem. Ale již dávno je na čase pochopit, že žárlivost ještě nikdy nezpevnila vztah. Naopak, zabíjí lásku. Nenávist a láska jsou neslučitelné.

Jak vzniká žárlivost a jak se jí zbavit:
1) Žárlivost je příznakem lpění na vztazích. A v důsledku se bojíte ztratit člověka, který je vám drahý. Ale nelze se chovat k blízkému člověku jako ke svému majetku. V tomto světě nám nic nepatří, dokonce ani vlastní život.
Blízký člověk nemá být cílem celého vašeho života. To není cíl, ale prostředek pro vyjádření vašich citů. Sundejte jej z „trůnu" a postavte ho vedle sebe.
Vzdejte se sobectví a strachu, že budete opuštěni. Změňte vztah k blízkým a milovaným lidem. Nepatří vám. Každý má svůj svět a svůj život. Každý člověk je původně osamělý v tomto světě, ale zároveň každému z nás patří celý svět. Vesmír vám dává možnost, svérázný dárek, žít spolu s těmito lidmi. Přijměte tento dar s vděčností a zacházejte s ním šetrně. Upevňujte vztahy tím, že na sobě budete pracovat, a ne agresí a nenávistí, kterou směrujete na zdánlivé či reálné soupeře. Važte si individuality svého blízkého člověka! A pamatujte si! Nelze ztratit to, co nám nepatří.

2) Již znáte zákon - podobné přitahuje podobné. Pokud vrháte „kosé" pohledy na jiné nebo míváte sexuální náklonnost k jiným, váš blízký člověk o tom již podvědomě ví, jen si to zatím neuvědomuje. A v brzké době může projevit stejné chování. Proto, dříve než začnete žárlit, postarejte se o čistotu vlastních úmyslů.

3) Žárlivost je příznakem toho, že vám chybí důvěra k sobě jako k muži/ženě. Myslíte si, že jste v něčem špatný/á nebo nedostatečně dobrý/á.
Například, pokud má žena komplex méněcennosti, již tímto dává muži důvod k tomu, aby hledal to chybějící u jiných žen. Nebo muž, který se považuje za nedostatečně mužného, doslova nutí milovanou ženu hledat někoho „bokem".
Změňte vztah k sobě. Začněte se mít rádi, cenit a vážit si sebe. Pokud pochybujete o lásce k vám, začněte projevovat lásku k sobě, tehdy dostanete od blízkého člověka totéž. Jste nádherní a zasloužíte si v tomto světě jen to nejlepší, včetně života s milovaným člověkem a pevného vztahu s ním.
Proto přijměte a mějte rádi sebe takového/takovou, jaký/jaká jste.

4) Naučte se důvěřovat. Důvěra k blízkému člověku je nejvyšším projevem lásky.
5) Lásku lze projevit různými způsoby, ale nestojí za to, sahat po žárlivosti. Jinak z vaší lásky nic nezůstane. Žárlivost je velice špatný způsob pro vyjádření svých citů.

[hanka]

Popíšeme si některé vesmírné zákony, na nichž se zakládá nový model lidského vědomí. Jejich znalost nám pomůže při práci na sobě, při hledání příčin našich nemocí a osobních problémů. Tyto zákony existují od věků. Fungují nezávisle na tom, zda o nich víme nebo nevíme, přijímáme je nebo nepřijímáme.
Budeme poznávat tyto vyšší zákony a brát odpovědnost na sebe. Znalost těchto zákonů nám pomůže získat zdraví a změnit situaci v mnohých oblastech našeho života.

KAŽDÝ ČLOVĚK SI SÁM VYTVÁŘÍ SVŮJ SVĚT, SVŮJ ŽIVOT. Je velice důležité si to uvědomit. Vytváříme svůj svět svými myšlenkami, pocity a emocemi. Tudíž naše tělo, duševní a fyzický stav, vztahy v rodině, s lidmi a okolním světem, práce, finanční situace - to všechno je vnějším odrazem našich myšlenek, pocitů a emocí.
VNĚJŠÍ ODRÁŽÍ VNITŘNÍ. Naučme se používat tento zákon ve svém životě. Pokud my sami vytváříme svůj svět, znamená to, že jej můžeme změnit.
Jinými slovy, pokud nám něco v našem životě nevyhovuje, můžeme to změnit, když najdeme a odstraníme příčiny toho či onoho problému a vytvoříme něco nového. Je zapotřebí se obrátit do svého nitra a změnit svůj podvědomý program chování, tudíž změnit se sám.
Pokud chceme změnit okolní svět a lidi kolem nás, pamatujme si, že všechno, co nás obklopuje, je odrazem nás samotných. Proto začněme u sebe. Když změníme sebe, změní se lidé kolem nás a náš svět. Jednoduše zafunguje princip zrcadlení.
KAŽDÉMU SE DÁVÁ PODLE JEHO MYŠLENEK. „Podle vaší víry se vám staň!" říká se v Bibli. Naše konání nezačíná slovem nebo pohybem, ale myšlenkou a emocí. Myšlenka je univerzálním druhem energie. Naše myšlenky a city se materializují, to jest vtělují se do reality. Pokud je ve vašem životě nedostatek nebo nějaká nespravedlivost, příčina se skrývá jen ve vás, ne ve vnějším světě nebo v takzvaných vnějších okolnostech.
ZÁKON ZACHOVÁNÍ ENERGIE. Jakákoliv myšlenka, vyslaná do vnějšího světa, vytváří v našem životě určité události. Takovým způsobem se k nám tato energie vrací v té či oné podobě.
STEJNÉ PŘITAHUJE STEJNÉ. Pokud je naše myšlenka agresivní, vytváříme si nepříjemné události a nemoci. Pokud jsou myšlenky tvořivé, naplněné přijetím a láskou, vtělují se do reality, která nám přináší jen příjemné zážitky. Jaké myšlenky budete používat, je na vás.

MEZI SAMOTNOU REALITOU A TÍM MODELEM SVĚTA, V KTERÉM ŽIJEME, NEVYHNUTELNĚ EXISTUJE OBROVSKÝ ROZDÍL. Náš podvědomý rozum pomocí informace a energie REALITY vytváří model světa a poskytuje ho našemu podvědomí pro život. Jinými slovy, naše vědomí je v roli pozorovatele a hodnotitele těch událostí, které nám poskytuje náš podvědomý rozum.
KAŽDÝ ČLOVĚK ŽIJE VE SVÉM SVĚTĚModely světa, které vytváří každý z nás, se liší od kteréhokoliv jiného.
Model REALITY, v které žijeme, odpovídá našemu podvědomému programu, jenž se vytváří od dětství. Takovým způsobem vnější odráží to vnitřní.
Vesmír (Realita, Skutečnost, Bůh, Svět) představuje záhadnou sílu, energii, která vlastní nadvědomí, a lidské vědomí je pouze částí Vesmírného, Božského vědomí. Musíme si stále pamatovat, že svět je záhadný a tajemný a člověk by se měl k němu chovat jako k záhadě.

KAŽDÝ Z NÁS MŮŽE NA SEBE VZÍT ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ SVĚT. Zákon o odpovědnosti je klíčovým okamžikem při práci na sobě. S touto myšlenkou mají mnozí lidé problém, jelikož si pletou pojem odpovědnosti s pocitem viny. Vzít na sebe odpovědnost za svůj život znamená naprosto se vzdát obviňování lidí v okolí a sebe sama, osvobození od lítosti a zármutku, od kritiky, odsuzování a nenávisti. Pokud berete na sebe odpovědnost, začínáte žít naplněným a silným životem. A již nikdo vás nedokáže donutit ke trápení, nedotknou se vás žádná uřknutí a uhranutí. Události svého života si sami budete tvořit tak, jak si to budete přát. Budete kolem sebe vytvářet prostor, který pomůže lidem kolem vás, aby se měnili. Pro to potřebujete stále používat princip odrážení (vnější odráží vnitřní).
Začněte pozorně sledovat všechno, co se stává ve vašem životě. Různé situace svého života vnímejte jako ponaučení. Například, pokud se ve vašem okolí odehrávají události, které ve vás vyvolávají určité myšlenky, pocity a emoce, nahlédněte do svého nitra - je to ve vašem podvědomí. Jaké pozitivní ponaučení si máte vzít z toho všeho? Všechny životní situace se vytváří anebo jsou přitahovány našimi myšlenkami a podvědomými programy.
Pokud se vám na jiných lidech něco nelíbí, určitě je to ve vašem podvědomí (pokud se něco líbí, máte to také). Vzdejte se přání změnit okolní svět, lidi, své blízké. Berte je takové, jací jsou. Měňte se sami, tehdy se změní svět. Pokud před něčím utíkáte, skrývá se za tím nějaký strach nebo nějaká bolest, tedy to, čím máte projít a vzít si důležité pozitivní ponaučení. Když člověk bere odpovědnost za svůj život a svůj svět na sebe, získává svobodu volby. Má svobodu volby, jaké myšlenky bude používat. Prozkoumejte své podvědomé programy chování, své myšlenky a emoce. Přehodnoťte celý svůj život znovu, vycházeje z nového pohledu na svět.

-pokračování-

[hanka]

-pokračování-

ZÁKON CELISTVOSTI. Jelikož je člověk pouze částí Vesmíru, tak jako jeho část směřuje k tomuto celku. Newton objevil gravitační zákon pro materiální těla. Ale ten zákon působí také na živá těla, která jsou informačně-energetickými strukturami. Každá živá bytost, včetně člověka, již původně není celostní, jelikož je odtržena od Reality, od Boha. Proto se člověk v průběhu celého svého života snaží získat tuto celistvost, tedy směřuje k Bohu. Tato skutečnost spojuje všechny lidi a všechno existující v tomto světě. A nejen v tomto „lidském" světě, ale také v jiných světech a vůbec v celém Vesmíru. Vypadá to, že všichni mají stejný konečný cíl, ale cesty jsou různé. ČÁST USILUJE O CELEK, DUŠE SMĚŘUJE K BOHU. Po celý život každého člověka zneklidňuje jeho vzdálenost od původního pramene. Intuitivně to cítí a směřuje k němu. V našem životě to vypadá jako hledání duševního klidu, štěstí, požitku. Člověk usiluje o nějaké pozemské věci v naději získat věčné blaho. Pokouší se zapomenout pomocí peněz, jídla, věcí, zábavy, sexu, vztahů. Ale časem cítí bolest ze ztráty toho všeho. Ke stáří se objevuje tísnivý pocit, že promeškal v životě něco podstatného, kvůli čemuž mu byl dán život. Ale síly již nejsou.
Člověku je Bohem dán život a uvědomění proto, aby jej obohatil samotným procesem svého života a vnesl svůj unikátní vklad do vesmírného procesu evoluce. Právě v tomto je odpověď na odvěkou otázku: „V čem je smysl a předurčení života?" Každý člověk podvědomé plní hlavní funkci a hlavní životní cíl - žít v tomto světě a snažit se, aby jeho model reality odpovídal samotné Realitě. Jinými slovy, spojit vědomé s podvědomým. Pouze tak dokáže získat celistvost sebe sama a stát se bohem ve své podstatě.

ZÁKON POZITIVNÍHO ZÁMĚRU. Celý náš život je neustálým procesem uskutečňování našich podvědomých a vědo mých záměrů. Každý člověk má svou unikátní cestu, která je určena podvědomě. Je velice důležité pochopit, že náš podvědomý rozum vždy pro nás uskutečňuje určité pozitivní záměry. Hluboce věřím tomu, že člověk je velice složitou vyváženou bytostí. Proto se u něj nikdy nic neobjevuje bezdůvodně. Co víc, jakékoliv chování člověka (včetně nemoci) má svou pozitivní funkci v určitém kontextu. Proto objevit příčinu onemocnění - znamená najít ten skrytý pozitivní záměr, který se podvědomí pokouší uskutečnit prostřednictvím nemoci. Ať děláme ve svém životě cokoliv, ať vytváříme jakékoliv situace, ať mám jakékoliv nemoci, jsou to všechno pouze způsoby uskutečnění našich pozitivních záměrů.
Záměr nemůže být negativní, jelikož negativní zkušenost v přírodě jednoduše neexistuje. Negace je přítomna jen v naší řeči. Můžeme vědět, co nechceme, ale stejně na to musíme pomyslet.
Člověk se nemůže vzdát uskutečnění záměru. To není možné. Proto nemusíte bojovat sám se sebou - je třeba měnit své myšlenky a způsoby chování. A úplně reálně si uvědomovat své záměry, vytvářet nové způsoby jejich uskutečnění. Tohle vědění dělá život silným a uvědomělým.
Všechny lidské problémy (nemoci, stresy) jsou výsledkem rozporu mezi vědomými přáními, způsoby jejich realizace a podvědomými záměry. Jde o to, že náš podvědomý program ví o nás a o našich životně důležitých záměrech podstatně víc. Kromě toho, pamatujte si, že podvědomí je přímo spojené se samotnou Realitou neboli s Bohem. Proto je důležité mu nepřekážet, ale pomáhat svými vědomými činy. Ve svém životě je třeba spojit vědomé s podvědomým, a tak získat celistvost.

PODVĚDOMÍ UCHOVÁVÁ INFORMACI O JAKÉKOLIV UDÁLOSTI ODEHRÁVAJÍCÍ SE VE VESMÍRU. Představte si buňku organizmu. Nemůže vidět celý organizmus. Ale má v sobě informaci o celém organizmu. Je zakódována na genetické úrovni. Člověk je stejnou buňkou Vesmíru. Ve svém podvědomí má všechnu informaci o minulosti, současnosti, a dokonce budoucnosti Vesmíru. Tento zákon vysvětluje mnohé fenomény, například jasnozřivost a předpovídání. Nebo fenomén čtení myšlenek a jejich předávání na dálku. Věštění také vysvětluje tento zákon. Kterýkoliv člověk si v sobě může rozvinout tyto schopnosti, a dokonce větší. Je zapotřebí jen čistota úmyslů.

ČÍM VĚTŠÍ ČISTOTU ÚMYSLŮ MÁ ČLOVĚK, TÍM VĚTŠÍ MÁ SCHOPNOSTI, K TÍM VĚTŠÍM VESMÍRNÝM ZNALOSTEM MÁ PŘÍSTUP. Lze to vyjádřit jednodušeji: čím méně agrese máte ve své duši, ve svém podvědomí, tím příjemnější a zajímavější je váš život a tím větší zdraví a schopnosti budete mít. Změnit sebe znamená v první řadě se zbavit agresivních myšlenek a emocí, jež jsou spojené s pýchou.

LIDÉ SI SAMI VYTVÁŘEJÍ NEMOCI, A TUDÍŽ SAMI, POUZE SAMI SE JICH MOHOU ZBAVIT, KDYŽ ODSTRANÍ PŘÍČINY. Příčiny nemocí se nacházejí v nás samotných, ne vně nás. Jsou následující:
a) nechápání cíle, smyslu a předurčení svého života;
b) nechápání a nedodržování vesmírných zákonů;
c) existence zhoubných, agresivních myšlenek, citů a emocí ve vědomí a podvědomí.
Nemoc je signálem porušení rovnováhy, harmonie s Vesmírem. Proto se ke své nemoci chovejte s úctou, přijměte ji. Nemoc je vnějším odrazem našich zhoubných myšlenek, našeho chování a našich záměrů, to jest názoru na svět. Je to podvědomá ochrana nás samotných před našim ničivým chováním a myšlenkami. Nemocný člověk je ten, který má nemocný názor na svět. Tudíž, pro vyléčení nemoci je zapotřebí jej změnit. Lidé jsou zvyklí na takový stereotyp myšlení, podle něhož je nemoc nepřítelem, s nímž je třeba bojovat jakýmikoliv způsoby, nehledě na následky. Ale bojovat s nemocí znamená bojovat sám se sebou. Proto ji přijměte, a tak se vzdejte boje se sebou.

Jakoukoliv sílu ve Vesmíru lze využít pozitivním, tvořivým způsobem. A vaše nemoc je právě taková síla. Používejte ji jako prostředek pro osobní růst.

[hanka]

METODA PONOŘENÍ
A PODVĚDOMÉHO
PROGRAMOVÁNÍ


Již víme, že nemoc je vnějším projevem určitých myšlenek a emocí. A vůbec všechno v tomto světě je výsledkem našich myšlenek. Svým chováním si sami vytváříme svůj svět. Naše myšlenky se materializují. Takže můžeme vytvářet ve svém světě příjemné i nepříjemné věci. Nemoc je projevem disharmonie a patří k věcem nepříjemným, proto se jí člověk snaží zbavit.
Abychom se od ní osvobodili, je třeba projít minimálně třemi etapami:

1. V první řadě je zapotřebí vzít na sebe odpovědnost a určit, jakými myšlenkami a jakým svým chováním jsme tuto nemoc vytvořili. Za tímto účelem se obraťte do svého nitra a najděte ty ničivé myšlenky a emoce.

2. Poté, co jste našli zhoubné chování, které vedlo k trápení, zjistěte, jaký pozitivní záměr pro vás plnilo. Právě pozitivní, ne negativní. To jest záměr musí být zformulován bez záporu, bez částice „ne". Například pozitivní záměr pocitu uraženosti je přání změnit chování k sobě; pocitu viny - změnit své chování; podrážděnosti a zlosti - změnit okolní svět podle svého očekávání. Lidé jsou zvyklí myslet negativními pojmy. Spíše vědí, co si v životě nepřejí, ale nevědí, co potřebují.

3. Po tom, co jste zformulovali pozitivní záměr, je třeba vytvořit nové způsoby chování pro jeho uskutečnění. Popřemýšlejte o následujícím. Po dlouhou dobu jste v určitých situacích používali nějaký způsob chování. Působil vám bolest a trápení, ale vy jste jej stále používali, protože: zaprvé, jste nevěděli, proč to děláte, za druhé, jste nevěděli, co máte dělat místo toho. Teď se vám naskytla možnost změnit svůj podvědomý program chování. Určete, co do vás bylo uloženo v dětství, jaké principy a jaká pravidla. Čemu věříte a odkud máte tuto víru?

Pokud se objevil ve vašem životě problém nebo nemoc - je to znamení, že ve vašem životě, ve vašich myšlenkách došlo ke stagnaci. Je třeba se vyvíjet, měnit své chování. Mnozí lidé, kteří měli takzvaná „nevyléčitelná" onemocnění a podařilo se jim z nich dostat, vzpomínají na období své nemoci s vděčností. Lidé vůbec zapomínají na to, že jejich údělem, jako uvědomělých bytostí, je studovat, stále tvořit ve svém životě něco nového, snažit se rozluštit tajemství, kterým je sám člověk a okolní svět. Člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby, ale připodobňuje se biologickému a sociálnímu robotovi.
Proto, když zformulujete pozitivní záměr, vytvořte nové způsoby chování pro jeho uskutečnění. Ale ať jsou lepší než ty staré. A čím více variant vytvoříte, tím větší svobodu volby budete mít. No, a když jsou nové varianty chování lepší než staré, které vedly k onemocnění, znamená to, že nemoci již není potřeba. Schopnost vytvářet nové způsoby chování je základem umění být svobodným a zdravým.

Příště si tuto metodu ukážeme na příkladu,