Slavek Krepelka píše:... nejúčinější léčivkou se může stát každý z nás.
Spoustě lidí právě tohle připadá jako sice moc hezký slogan, ale současně nevěří tomu, že by se to dalo prakticky využít, i když by se jim to převelice líbilo.
Přitom už dokonce i vědové zjistili, že lidské tělo má schopnost vyrobit si samo i tak složité látky, jako jsou například efedriny nebo endorfiny. Ovšem v kvalitě, o jaké se celé slavné farmacii ani nesní - naprosto dokonale čisté a bez jakýchkoli vedlejších účinků nebo návykovosti. S jistými rozpaky také vědové hledí na fakt, že se v lidském těle dají objevit nejen nové organické látky, ale dokonce i prvky, které v těle předtím nebyly, zvenku se do něj prokazatelně nemohly dostat a schopnost transmutace zatím stále ještě odmítají.
Ať tak či onak, pokud se podíváme na to, co všechno lidské tělo dokáže úplně samo a automaticky za jeden celý lidský život udělat, tak musíme uznat, že kam se na jeho schopnosti hrabe celá věda i se svým průmyslem. Ve srovnání s lidským tělem je celá chemie, fyzika, farmacie a medicína jenom takové dětské hraní.
Ovšem skutečný potenciál lidského těla se začne objevovat v celé šíři až poté, kdy jaksi "mechanické" schopnosti těla dokážeme řídit skrze jeho "duchovní" nadstavbu. A právě tohleto "řízení" je předem vyloučené, pokud k člověku přistupujeme materialistickým způsobem, podle kterého existuje pouze hmotné tělo, které svými chemickými a elektrickými pochody vytváří myšlenkové pochody.
Ať už tomu někdo věří a nebo je mu jasné, že smrtí jeho fyzického těla se pouze od něj osvobodí jeho nejvlastnější Já, tak faktem zůstává, že tělo má téměř neuvěřitelné schopnosti, které ovšem kupodivu z nějakého důvodu samo o sobě jaksi nevyužívá.
Vypadá to, jako by naše tělo nějak čekalo, až ho o použití nějaké konkrétní schopnosti nebo dovednosti zvlášť a extra požádáme. Jako kdyby naše tělo netušilo, že chceme být zdraví, že chceme aby nás nic nebolelo a abychom byli šťastní a veselí. To se zdá být podivné a nelogické, ovšem jenom do té doby, než se podíváme na náš způsob života. Jak má třeba naše tělo poznat, že chceme být zdraví a štíhlí, když se přežíráme a cpeme do sebe kdejaké svinstvo. Jak má poznat, že chceme žít v klidu a pohodě s úsměvem na líci, když čumíme v televizi na horory, krváky, vraždy a násilí. Ono je asi moc dobře, že mezi naším "vědomím" a těmi ovladači tělesných procesů, které můžeme nazvat třeba "podvědomím", je taková nějaká izolační vrstva, protože jinak bychom na tom byli asi podstatně hůř.
Podvědomí má několik vrstev, z nichž právě jedna určitá má funkci jakéhosi majordoma, který se stará o veškerý provoz našeho těla, v němž "bydlíme". Pokud svého majordoma chceme "zaúkolovat" jaksi komplexně, tedy aby k našemu plnému zdraví směřoval dle vlastního uvážení, pak použijeme autopatii. Pokud chceme postupovat podle svého vlastního rozumu, pak mu musíme svoje požadavky sdělit a nebo s ním přímo komunikovat.
V tom případě si ovšem musíme uvědomit, že co dala příroda našemu majordomovi na dovednostech, to mu ubrala na schopnostech komunikace. Naprosto nechápe mluvnici, nerozumí záporu a uniká mu význam téměř všech sloves, všechno je pro něj "teď". Nejlépe vnímá podstatná jména a o něco hůře přídavná jména a zbytek většinou pomíjí. Takže z prohlášení: "V žádném případě nechci mít nikdy rakovinu!" vnímá pouze "případ" a "rakovina". Případ mu nic neříká, takže zbývá pouze rakovina, na kterou reaguje způsobem: "Rakovina? Nemáme, dodáme!"
Tady vysvítá právě důležitost té izolační vrstvy, přes kterou by pokud možno nemělo k majordomovi proniknout vůbec nic z toho, o čem se s jinými bavíme.
Přes izolační vrstvu k majordomovi pronikáme tak, že si napřed svého majordoma pokřtíme a je celkem jedno jak, třeba John nebo Joe, přičemž by to mělo správně zůstat jenom mezi námi dvěma. Každé naše sdělení tedy začínáme oslovením a celé to opakujeme třikrát.
Vyjadřujeme se slušně, stručně a věcně, například: "Johne, prosím pravé koleno v pořádku.", což ještě dvakrát opakujeme.
Při majordomových komunikačních schopnostech je jasné, že si s ním moc nepoklábosíme. Prakticky z něj nejspíš dostaneme pouze "ano" a "ne". Požádáme ho, aby řekl: "Ano" a počkáme, jakým způsobem to udělá - může to být nějaký pocit v nějaké části těla. Pak ho požádáme, aby řekl: "Ne", které vyjádří buď jiným pocitem a nebo tímtéž pocitem v jiné části těla.
Pokud s námi bude komunikovat, můžeme se od něj nechat vést - je na něj spolehnutí.
S předešlým trochu souvisí i jakýsi "mechanizmus stárnutí". S postupujícím věkem nás na různých místech začíná bolet. Pokud danou bolest přijmeme jako projev stáří, tak se nám zafixuje a dál se úspěšně rozvíjí přesně podle prognóz doktorů. Pokud nám nevyhovuje, můžeme požádat svého majordoma o uvedení do pořádku, což on nám během nějaké doby splní. Dokonce to vypadá tak, že máme jenom nemoci, s nimiž jsme se "smířili", které nám dávají nějaké výhody a nebo které sami považujeme za nevyhnutelné.
Zdravím - poota