hmm

[Návštěvník]

Pánové, místo toho aby ste mne napodli za skutečnou blbost, kterou jsem tam napsal, odvádíte pozornost jiným, nepodstatným směrem. Jako vždy.
Pro Pala : Podívej se co znamená slovo antioxidant.
P.

[Palo]

Některé nepodstatné věci jsou nám totiž u p®dele. Včetně oxidace a antioxidace.

[Ilem]

Pánové, místo toho aby ste mne napodli za skutečnou blbost, kterou jsem tam napsal, odvádíte pozornost jiným, nepodstatným směrem. Jako vždy.
Pro Pala : Podívej se co znamená slovo antioxidant.
P.

Péťo, ty jsi reagoval na Gewův výrok, že "vše je o množství" zvěřejněním jednoho z mnoha bezpečnostních listů nikoli kuchyňské soli, ale chloridu sodného, což zdaleka není totéž, ačkoli je to tak často prezentováno. Sůl kamenná je na tom lépe, ale sůl vyráběná z mořské vody obsahuje rtuť, olovo, kadmium,...
Ale to je jedno, garantuji ti, že když sníš třeba kilo čistého chloridu sodného, přes všechny bezpečnostní listy si přivodíš vážné zdravotní problémy. Nic na tom neměmní fakt, že ty jsi našel jiný bezpečnostní list, než Gewo. Je to všechno o množství, a z toho se nevykroutíš. U Gewa vůbec nešlo o sůl. Byla dána jen jako příklad. Nakonec i čistou vodou se může člověk upít k smrti, jak jsem se nedávno někde dočetl.

[Akord]

Je to všechno o množství, a z toho se nevykroutíš.

Ostatní se nevykroutí zase z toho, že šlo o porovnání množství a účinku chlornanu a chloridu. Chlornan je docela silné oxidační činidlo, chlorid sodný ne. Chlornanu stačí na privození problému podstatne méne, než chloridu. Praseti k odrovnání stačí tak kilo toho chloridu za týden. Koukám, že s vecností jsou porád nejaké problémy.

[Merlin]

V případě chlornanu se jedná o "homeopatická" množství. Není tu vůbec co řešit. Mezitím už to ve světě používají milióny lidí, a a až na jeden pokus o sebevraždu opravdu koňskou dávkou (ten člověk přesto přežil...) dosud neexistuje ani jediný případ, kde by se projevily nějaké vedlejší účinky. Spíš přesně naopak. Na rozdíl od toho – na "regulérní léčiva" zemřou každým rokem ve světě zhruba dva miliony lidí.

Když někdo říká A, měl by vědět i něco o B. Takto jen ukazuje, že neví nic ani o A, ani o B, jen si prostě musí rýpnout.. Ať mu to tedy slouží ke zdraví.

A tady je to B:

[Návštěvník]

Souhlasím, že celá diskuse byla zbytečná. Nemám nic proti přiloženému materiálu.
Chyba je jenom v tom, že tam není ani zmínka o chlornanu vápenatém, Ca(ClO)₂ [o konských dávkách doporučovaných tady na fóru], prvotní příčině mého "rýpání".
Závěr: Já o voze, ty o koze.
P.

[Merlin]

S chlornanem-Ca je to v podstatě totéž - je to homeopatická dávka. Materiály podobné zde zveřejněnému jsou v přípravě.
Mimochodem - tatáž látka se ve směsici s herbicidními jedy odvozenými z "agent orange" používá jako nitrožilní chemoterapeutikum.. v dávkách, které snad už ani nejsou koňské, ale přímo vražedné, protože, na rozdíl od orálního příjmu a přispění žaludeční chemie, obcházejí přirozenou krevní bariéru...
Na fóru se nic nedoporučuje, je tam zveřejněna pouze informace o možnosti použití (před zveřejněním na jimhumble.biz to bylo už několik let testováno, a to jen s pozitivními výsledky a bez jakýchkoli kontraindikací nebo dokonce případů, kdy to někomu uškodilo – pokud o nějakých víte, prosím o zdroj, takové věci by ve všeobecném zájmu měly vejít ve známost – ovšem citace nějakých bezpečnostních listů jsou o ničem – víte, že je zakázaný kostival? A proč? Protože když ho sníte kilo, můžete se otrávit jedním z účinných alkaloidů, které v přiměřeném množství léčí... Nedovedu si představit blba, který by to jedl, natož ještě po kilech...).
Opakuji, sám to beru už dlouho, bez sebemenších problémů. Od té doby nevím, co je rýma a velice se mi upravil metabolismus. Možná by opravdu neškodilo si o tom opravdu něco nastudovat, co říkáte?

Toto je, jen tak, na okraj, ostatně už druhý případ; stejného bubáka jste okamžitě vytáhl z rukávu i v případě MMS1, a stejně tak vylepoval na sklo bezpečnostní listy – a dnes, kupodivu, "proti tomu nemáte námitek"..

[Návštěvník]

V prvním případě, MMS1 z nedostatku informací (kontraindikace jsou v nahoře uvedeném materiálu) se dostal jeden člověk do velmi složité zdravotní situace a další si málem přivodil smrt poleptáním plic (informace jenom z fóra). Je to o zlehčování bezpečnostních opatření při přípravě nebo užívání. I u veterinárních léků na bázi NaClO₂ se při přípravě nezapomíná na bezpečnost (větrání, respirátor, rukavice). Pokud jde o přirovnání k homeopatii, tak o plynu rozpuštěném ve vodě (koncentrace cca 2000ppm) se může uvažovat jako o mateční tinktuře (D0, C0).
U MMS2 skutečně nejde o homeopatické množství.
Ať si každý užívá co chce, jenom by neměl být informován jednostranně.
P.

[Merlin]

Pokud je mi známo, první zmíněný případ je člověk, jehož celoživotní profesí je chemie. Zmíněný materiál zde není zveřejněn poprvé a vyšel už v první H. knize. Nic tajného, kdo chce, ten se informuje. Je tam jediná výjimka. Postižený navíc měl jiné komplikace, ale to sem nepatří.
Ve druhém případě někdo strčil ruku do ohně i přes několik varování. CO chcete řešit?? Zaručičkizmus?

[Palo]

Naprostý souhlas.

Penicilin je taky pěkná srajda a když s tim někdo laboruje, že spolyká hrst, tak přece na své riziko!

[Návštěvník]

Pokud je mi známo, první zmíněný případ je člověk, jehož celoživotní profesí je chemie. Zmíněný materiál zde není zveřejněn poprvé a vyšel už v první H. knize. Nic tajného, kdo chce, ten se informuje. Je tam jediná výjimka. Postižený navíc měl jiné komplikace, ale to sem nepatří.
Ve druhém případě někdo strčil ruku do ohně i přes několik varování. CO chcete řešit?? Zaručičkizmus?

Pochybuji, že se Humble zmiňuje ve své knize o případě z loňského roku, navíc o člověku kterého osobně znám.
Více se už nebudu k tomu vyjadřovat.
P.

[Merlin]

Pochybuji, že se Humble zmiňuje ve své knize o případě z loňského roku, navíc o člověku kterého osobně znám.

To také nikdo netvrdí. Jak sám říkáte, jde o zmíněnou kontraindikaci (asi jedinou), a ta v jeho první knize, na konci kap. 22, skutečně je.

[martinq]

Mýtus o původu Izraele

Dějiny židovského národa byly vymyšleny, aby vyhovovaly požadavkům sionismu

Každý národ má vlastní mýty a legendy. Češi si například myslí, že mají „holubičí“ povahu, jejich dějiny však začínají dvěma krvavými událostmi – bratrovraždou v roce 935, kdy Boleslav zavraždil svého bratra knížete Václava, a vyvražděním Slavníkovců Přemyslovci roku 995. Američané se zase domnívají, že nejsou imperialisty, jejich předchůdci však kolonizovali kontinent a téměř vyhladili jeho původní indiánské obyvatele. Francouzi se považují za potomky starověkých Galů, jsou však stejně jako ostatní lidé za Západu smíšeného původu. Oblíbeným mýtem v Izraeli je, že Židé na celém světě jsou potomky starověkých izraelských kmenů vystěhovaných Římany poté, co roku 70 našeho letopočtu zničili druhý Chrám. A že bylo Židům umožněno vrátit se do původního domova Palestiny téměř po dvou tisících letech perzekucí v zahraničí.

Kontroverzní kniha
Šlomo Sand, profesor soudobých dějin na Telavivské univerzitě v knize The Invention of the Jewish People (Vymyšlení židovského národa) tyto izraelské mýty odmítá. Tvrdí, že tato interpretace dějin židovského národa byla překroucena, přetvořena a vymyšlena v moderní době, aby vyhovovala požadavkům sionismu.
Už mnoho let nevzbudila žádná kniha takové emoce ohledně Židů jako právě tato. Někteří lidé považují izraelského profesora Sanda, který se narodil v roce 1946 v rakouském Linci a jehož rodiče pocházejí z polské Lodže a přežili holocaust, za provokatéra a antisemitu kálejícího do vlastního hnízda. Jiní za vizionáře, jenž se nebál odhalit největší židovské tabu a odmítnout je. Jeho teze, dle níž byl židovský národ vymyšlen, však vyvolala v Izraeli obrovský zájem.
Sandova kniha, v podstatě vědecká práce, vyšla původně hebrejsky pod titulem Matai ve’ekh humtza ha’am hayehudi? (Kdy a jak byl vymyšlen židovský národ?). A v roce 2008 se v Izraeli udržela na seznamu bestsellerů devatenáct týdnů. Ve Francii se dočkala vydání téhož roku a získala prestižní novinářskou cenu Prix Aujourd’hui za nebeletristickou politickou a historickou práci. Loni v říjnu vyšla kniha anglicky a stejně jako předtím v Izraeli a ve Francii vyvolala ve Velké Británii a v USA mnoho polemik v tisku. Například deník Financial Times uveřejnil kritickou recenzi od významného historika Simona Schamy, Sanda se však zastal známý publicista Tony Judt. Navzdory své kritice však Schama uvedl Sandovu práci ve vlastním seznamu nejlepších knih roku 2009.

Odnárodnění dějin
Kontroverzní bestseller lze rozdělit do dvou částí. První, kratší část se detailně zabývá teorií nacionalismu. Jejím hlavním rysem je dle Sanda sklon vymýšlet si minulost, která vyhovuje současným potřebám a cílům konkrétního národa. Nejde o novou myšlenku – před Sandem ji už použili americký historik Benedict Anderson a zesnulý filozof a sociolog židovského původu Ernest Gellner, jenž dětství a mládí strávil v Praze. Z tohoto hlediska je také zajímavé, že Sand v knize cituje další dva historiky židovského původu, kteří prožili první část svého života v Čechách a po emigraci se zabývali ideou vymýšlení národů – politologa Karla Deutsche (1912–1992) a filozofa a historika Hanse Kohna (1891–1971).
Dle Sanda si židovský národ v jeho současné formě vymysleli židovští historici žijící ve druhé polovině 19. století v Německu: „Intelektuálové židovského původu ovlivnění lidovým charakterem německého nacionalismu se ujali úlohy vymyslet ,zpětně‘ židovský národ – kvůli své touze vytvořit moderní židovský národ. Od historika Heinricha Grätze (1817–1891 – pozn. red.) začali židovští historici psát historii judaismu jako dějiny národa, který měl své království. Stal se z něj putující národ, který se však nakonec vrátil do svého rodiště v Palestině.“ Sand si klade společně s francouzským historikem Marcelem Detiennem otázku: „Jak můžeme odnárodnit národní dějiny?“ A tu dále vyostřuje. „Jak můžeme zastavit plahočení se po cestě vydlážděné národními mýty?“ Tento klíčový problém se pak pokouší v knize vyřešit.

Masové konverze
Na tuto analýzu nacionalismu navazuje druhá, delší část knihy, která se týká sionismu, judaismu a Izraele. Sand se v ní na základě mnoha důkazů a argumentů z několika různých oborů snaží prokázat, že většina židovských dějin je vymyšlená. Přelom tvoří údajné vyhnání Židů z Palestiny Římany po zničení Jeruzaléma a druhého Chrámu v roce 70 našeho letopočtu. Pro toto vyhnání však dle Sanda neexistuje žádný důkaz. Římané totiž neprováděli žádná masová vyhnání a v té době většina palestinských Židů byla rolníky žijícími na venkově, a proto na ně zničení Jeruzaléma nemělo žádný dopad.
To vyvolává zásadní otázku: Odkud tedy pocházela obrovská židovská populace, jež se později objevila na Blízkém východě a v Evropě, jestliže nebyla potomkem národa, jejž Římané vyhnali z Palestiny? Sandova odpověď zní, že z masových konverzí národů k judaismu, které se vyskytly na třech odlišných místech v různých dobách mezi zničením druhého Chrámu a raným novověkem. A dokazuje také, že se několik masových konverzí k judaismu odehrálo v Palestině už před zničením druhého Chrámu. Konverze i velkých skupin lidí k judaismu tedy není v jeho dějinách neznámá, přestože se obecně tvrdí opak.

Chazarská říše, severní Afrika, Jemen
Pravděpodobně největší masová konverze k judaismu se odehrála v Chazarské říši, která se mezi 8. a 11. stoletím rozkládala na území mezi Kaspickým a Černým mořem. V 11. století ji zničili Rusové a většina jejích židovských obyvatel se přesunula na západ, tedy do východní Evropy. Ti pak společně s poněkud pozdější, menší, zámožnější a kulturnější židovskou migrací ze západní Evropy přes Německo vytvořili budoucí české, polské, maďarské či ruské Židy – takzvané aškenázské.
Druhá masová konverze k judaismu po zničení druhého Chrámu nastala v 6. století u několika berberských kmenů v severní Africe. Mnoho konverzí se však uskutečnilo v Kartágu a v dalších pobřežních městech v severní Africe už předtím. Poté, co o sto let později přinesli Arabové na toto území islám, projevili úctu vůči „lidu Bible“ a nenutili jej přijímat své náboženství. Když pak afričtí muslimové (nikoli Arabové z Arábie) vpadli v roce 711 do Španělska, tvořili židovští Berberové značnou část jejich armády včetně nejméně jednoho velitele. Mnoho z nich se tam usídlilo a vytvořilo jádro španělských, takzvaných sefardských Židů.
Třetí velká konverze se vyskytla v Jemenu, v jižním cípu Arabského poloostrova. Tam však žilo mnoho Židů odnepaměti. Včetně přinejmenším jednoho židovského krále v 6. století, který nutil své poddané ke konverzi k judaismu.

Dnešní Palestinci
Je doloženo, že nějací Židé žili na Blízkém východě a v jižní Evropě už před zničením druhého Chrámu. Vezmeme-li však v úvahu masové konverze k judaismu po této události, vyplývá z toho, že od raného středověku byla většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. To přináší další klíčovou otázku: Co se stalo s Židy, kteří zůstali v Palestině po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Sandova odpověď zní: nikam. Jsou to dnešní Palestinci, z nichž většina konvertovala k islámu na počátku islámské expanze na zbylé území Blízkého východu.
To není žádný unáhlený závěr. Sandova kniha totiž podává obrovské množství důkazů a pečlivých, vědecky podložených argumentů, jež nabízí k podporu svých tvrzení. Neproblematizuje to však ústřední ideu sionismu, že Židé, ať už jsou odkudkoli, mají nejen povinnost, ale i právo vrátit se do „svého původního domova“ Palestiny?

Tvrdá kritika
Sandova kniha je jednou z nejtvrdších kritik sionismu, a tudíž i Izraele a jeho současné politiky a pojetí demokracie. Každý, kdo se zajímá o osud sionismu a Izraele – ať už jsou jeho názory jakékoli – by se však měl zamyslet nad Sandovým novým podáním hlavních náboženských a „rasových“ hranic, jež jsou ve většině diskusí na toto téma považovány za pevně dané. Jak píše Sand v úvodu k anglickému vydání knihy: „Nic nového jsem neobjevil – téměř všechny materiály již dříve objevili sionističtí a izraelští historici. Rozdíl mezi mnou a jimi spočívá v tom, že některým z nich nevěnovali dostatečnou pozornost, jiné okamžitě smetli pod historiografický koberec a další ,zapomněli‘, protože nevyhovovaly ideologickým potřebám, pokud jde o vývoj národní identity Židů. Mým úkolem bylo uspořádat nově historické informace, oprášit staré dokumenty a znovu je prozkoumat.“
Vůči Sandovým argumentům lze mít výhrady, síla jeho knihy však především spočívá v metodě přemýšlení o přemýšlení. Tu by za současné hospodářské krize měli používat i ekonomové. V tomto ohledu lze konstatovat, že historici je právě díky Šlomovi Sandovi předstihli.

***

BOX 1:
Druhý Chrám
Šalamounův chrám neboli první Chrám je dle Bible prvním židovským chrámem v Jeruzalémě. Dle židovské tradice jej nechal vybudovat král Šalamoun na Chrámové hoře. Dostavěn byl v roce 960 před naším letopočtem a stál téměř čtyři sta let. Roku 586 před naším letopočtem jej vypálilo vojsko babylonského krále Nebukadnezara II. po dobytí Jeruzaléma. Následovalo babylonské zajetí Židů.
Druhý Chrám vybudovali roku 516 před naším letopočtem opět na Chrámové hoře židovští navrátilci z babylonského zajetí. Až do srpna 70 našeho letopočtu, kdy jej vypálilo římské vojsko vedené císařem Titem, byl centrem židovských bohoslužeb. Následovalo vyhnání Židů z Palestiny.

BOX 2:
THE INVENTION OF THE JEWISH PEOPLE
(Vymyšlení židovského národa)
AUTOR
Shlomo Sand
VYDAL
Verso Londýn New York 2009
ROZSAH
332 stran

zdroj
http://euro.cz/id/3gbykum5a2/detail.jsp?id=21229

[martinq]

Olympiáda za všechny prachy světa



Průmysl vrcholového sportu se proměnil mamutí korporátní orgie, jejichž dalším vyvrcholením budou olympijské hry ve Vancouveru - doprovázené škrty v sociální sféře a omezováním občanských práv.

Bude to skutečný festival korporátní nenasytnosti se vším všudy, jak se na správné olympijské hry posledních dekád sluší a patří. Stavební firmy nešetřily železem, betonem ani asfaltem - vyrostly nové stadiony, nové kongresové centrum i letištní terminál, rozšířeny a opraveny byly nesčetné kilometry silnic, kvůli kterým byly vykáceny stovky hektarů lesů, a v očekávání přílivu turistů ve městě byly postaveny samozřejmě i nové hotely. To vše za zhruba šest miliard (amerických) dolarů na akci, která potrvá 14 dní.

Mezi sponzory olympiády jsou ty největší světové korporace, včetně Coca Coly, Visa, General Electric, Samsung či McDonald´s, které si pro sebe a své VIP hosty a hvězdičky rezervovaly celé hotely. Lesk, přepych, moc a vliv maskované zájmem o sport.

V samotném Vancouveru, který má za normálních okolností jen asi půl milionu obyvatel, tak veselo mnohým ale není. Už na olympiádě v Atlantě 1996 muselo být kvůli výstavbě olympijských stadionů a infrastruktury zbouráno sociální ubytování pro 30 tisíc lidí z nižších příjmových vrstev, v Pekingu kvůli olympiádě přišlo o střechu nad hlavou na půl druhého milionu lidí a nejinak tomu je i nyní. Radnice Vancouveru nechala zdemolovat 1100 sociálních bytů, na jejichž místě vyrostla olympijská vesnice, čímž se počet bezdomovců v ulicích města oproti dobám předolympijským rovnou zdvojnásobil na současných asi osm tisíc. A mezitím už sešlo ze slibů, podle nichž bude olympijská vesnice po hrách přeměněna zpět na sociální bydlení. Cena jedné ubytovací jednotky v této lokalitě v centru města totiž díky zájmu spekulantů naopak vyšplhala na bezmála 600 tisíc kanadských dolarů, za což je třeba v městečku Surrey půl hodiny jízdy od Vancouveru už možné pořídit velký třípokojový byt. Stavební firmy si nakonec začaly říkat o tak velké částky, že celá vesnice ani nebyla dostavěna, a radnice Vancouveru už oficiálně oznámila, že olympijskou vesnici raději než pro sociálně potřebné po hrách promění v luxusní sídliště, jen aby nějak dostala zpět 250 milionů dolarů, které na olympijské „buňky" vynaložila. Mimochodem, je to suma o neuvěřitelných 70 milionů dolarů vyšší, než se původně obyvatelům města i celé provincie tvrdilo.



Zelené hry vybledly

Bytová krize byla ve Vancouveru chronická už dávno před olympiádou. Když pak v roce 1999 vláda provincie Britská Kolumbie podala k Mezinárodnímu olympijskému výboru žádost o pořádání her, zkusila nadchnout obyvatele masivní mediální kampaní. Olympiádu v ní vykreslovala jako zcela revoluční „Zelené hry", sociálně zodpovědnou akci, která zmodernizuje městská sportoviště, vytvoří nové typy městské hromadné dopravy, zavede do praxe „zelené" stavební techniky a k tomu všemu posílí segment městského sociálního bydlení.

Už v té době žily ve Vancouveru tisíce lidí bez střechy nad hlavou a další tisíce přežívaly v naprosto nevyhovujících podmínkách. První znepokojené hlasy, které se v souvislosti s olympiádou ozvaly, varovaly právě před nebezpečím, že majitelé sociálních bytů své nájemníky v představě lukrativních zisků z olympijské výstavby vyženou na dlažbu, a že na nová sportoviště budou vcelku zbytečně vynaloženy značné sumy tolik potřebné v sociálních programech.

Tato nejistota se nad Vancouverem vznášela ještě v roce 2003, kdy Mezinárodní olympijský výbor jeho kandidaturu schválil, pak už ale všechno šlo ráz naráz a obavy se proměnily v jistotu. Vancouverská radnice nechala vyhlásit nezávazný plebiscit o konání her, v němž dostala olympiáda zelenou většinou 64 procent hlasů. Hlasování se tehdy ale zúčastnilo jen 46 procent voličů a navíc bylo omezeno jen na oblast Vancouveru; lidé, kteří žili v okolí Vancouveru a jichž se olympiáda se svými rozlezlými sportovišti týká také, hlasovat nesměli.

Referendu se dostalo podpory i od sociálně demokratické opozice a s ní spojených odborových ústředen. Jejich předáci tehdy argumentovali, že svým souhlasem jako by přimějí vládu dodržet sliby ohledně sociálních výdajů nejen na bydlení pro chudé, ale i na zdravotnictví a školství, nicméně hned po referendu byla veškerá bohulibá předsevzetí zapomenuta. Vše pak už jen dostalo oficiální štempl počátkem loňského roku, kdy bylo oznámeno, že slibovaná proměna olympijské vesnice v ubytovací zařízení pro sociálně slabé je příliš nákladná. Globální ekonomická krize prudký sociální propad tisíců obyvatel Vancouveru pak už jen dokonala.

Mimochodem, výstavba rychlodráhy spojující centrum města s letištěm se vyšplhala na sumu 110 milionů amerických dolarů za kilometr (a na dvě miliardy celkem), tak muselo jízdné v hromadné městské dopravě ve Vancouveru za dobu příprav na olympiádu podražit o 40 procent. Loni v listopadu podal znenadání demisi šéf vancouverského dopravního podniku Thomas Pendergast. Ačkoli svůj krok nijak nevysvětlil, deník Vancouver Sun konstatoval, že se nejspíš podíval z okna na výsledky „olympijského snažení" a jako jeden z mála soudných se sám sebe zeptal: „Co tady ještě, proboha, dělám?" „Plnou parou jsme se vydali zpátky," napsal list k situaci v hromadné dopravě ve Vancouveru. „Zpátky do 50. a 60. let, kdy jsme žili v přesvědčení, že kamkoli a pro cokoli lze dojet vlastním autem. Teď to začínáme z donucení dělat znovu."


Zakázaná slova

Náklady na olympijskou vesnici a následná změna jejího budoucího účelu samozřejmě nejsou jediným „nečekaným" navýšením rozpočtu. Když Vancouver podal žádost o pořádání her, uvedl, že do zajištění bezpečnosti hodlá investovat 175 milionů amerických dolarů, nyní ale tato částka už překročila miliardu. V ulicích města a v okolí sportovišť totiž bude hlídkovat 10 tisíc příslušníků kanadské armády, federální policie a policií městských z celé provincie a k tomu ještě pět tisíc mužů ze soukromých bezpečnostních agentur. Po celé oblasti byla nainstalována hustá síť kamer a připraveny jsou kilometrové pásy ostnatého drátu, zátarasů i dokonce i dvě zvuková děla, která byla poprvé použita proti účastníkům antiglobalistických demonstrací při loňském summitu G20 v Pittsburghu.

Vancouverský policejní ředitel James Graham přitom už loni v listopadu přiznal, že se policii podařilo infiltrovat protestní organizace, přičemž připustil, že to byli právě policejní provokatéři v řadách demonstrantů, kteří 30. října loňského roku ve Victorii házeli kameny na policisty dohlížející na příjezd olympijské pochodně a ospravedlnili tak policejní zásah proti účastníkům protestu. „Pokud při olympiádě vzplanou nějaké nepokoje, bude za tím stát policie," konstatoval nato Garth Mullins, jeden z organizátorů Olympic Resistance Network, jejíž členové odmítají sociální dopady olympiády.

Opatření, která mají zabránit protestům a lidem bez lístku v narušování idylické pohody pompézního svátku sportu, je ale víc. Policie v posledních měsících vystupňovala pronásledování kritiků olympiády, přičemž nechybí ani domovní prohlídky či výslechy na služebnách. Někteří členové Strany zelených z Britské Kolumbie už se ocitli i na tak zásadních seznamech, že nesměli překročit ani hranice do Spojených států. „Nevpustili mě do USA a přitom mě policisté na obou stranách hranice několik hodin vyslýchali a zastrašovali," popsala svou zkušenost na webu straight.com Marla Rennová, která mířila na panelovou diskusi do Oregonu. „Jasně to dokládá, jak jsou bezpečnostní opatření za miliardu dolarů namířená na umlčení nesouhlasu a nikoli na zajištění bezpečnosti, jak se nám všichni snaží namluvit." Tažení proti vlastním občanům se lehce paradoxně děje pod oficiální záminkou „hrozby z terorismu", tedy ze stejného důvodu, proč Západ zaútočil na Afghánistán nebo Irák. V této souvislosti asi nepřekvapí, že kanadská vláda nehodlá během olympijských her dodržet tradiční mír, a oznámila, že bude v Afghánistánu bojovat bez přerušení...

Vláda provincie Britská Kolumbie zvláštním zákonem nazvaným „O pomoci s ubytováním" (kterému ochránci lidských práv ovšem přezdívají „zákon o olympijském únosu") navíc umožnila policii vyvážet bezdomovce a jakékoli jiné „nežádoucí" osoby z Vancouveru do jiných okresů. Zdrojem otevřené perzekuce se pak stal i speciální zákon číslo 13, který nejenže ochraňuje olympijské znaky a sponzory olympiády, jedním šmahem ale prakticky brání jakékoli kritice olympiády. (Ne)bude tak jisto jistě jen pouhou náhodou, že dva týdny před zahájením her z internetu stále častěji záhadně mizí rozsáhlá webová stránka no2010.com, na níž potomci kanadských indiánů mimo jiné připomínají, že se mnohé akce vancouverské olympiády budou odehrávat na půdě patřících jejich národům, aniž by za to ovšem od vlády či organizátorů her dostali jediný dolar. „Tisíce Kanaďanů, kteří při olympiádě v Pekingu demonstrovali za práva Tibeťanů, by měli být otřeseni chudobou původních obyvatel Kanady," prohlásil hlavní náčelník původních indiánských národů Phil Fontaine, který už před dvěma lety slíbil, že využijí olympiády k poukazu na zoufalé sociální postavení svého lidu. Celou trasu olympijské pochodně tak doprovázely nejen slogany „Žádná olympiáda na ukradené půdě", ale pro jistotu i armádní obrněné transportéry.

Je příznačné, že na druhé straně barikády je pečlivě postaráno o každičký dolar zisku. Zatímco ještě například při olympiádě v Calgary pořadatelům stačilo mít zaregistrované heslo „Calgary 88", nyní už je ochrannou známkou ošetřena i samotná „olympiáda", „paralympiáda", přičemž se mezi „zprivatizovaná" slova dostaly i obecné pojmy jako zima, zlato, stříbro, bronz, sponzor, Vancouver, Whistler, 2010, medaile nebo hry. A to vše se vztahuje nejen na projevy v angličtině, ale i „na překlady v jakýchkoli jazycích, v jakýchkoli publikacích nebo vysílání, stejně jako na veškeré kritické projevy na adresu olympijských či paralympijských her." Torontský deník The Globe and Mail v této souvislosti upozornil na to, že mnozí Kanaďané nyní poněkud zmateně přemýšlejí, zda smějí nahlas a beztrestně vyslovit prosté konstatování typu „zimní Vancouver je krásný".
První obětí tohoto copyrightového tažení se už před pěti lety stal jistý Mosi Alvand, majitel rodinné pizzerie v centru Vancouveru. Měl totiž tu smůlu, že svůj podnik v šedesátých letech, v době, kdy vancouverští radní ani netušili, že o pořádání olympijských her někdy zažádají, nazval Olympic Pizza a k tomu ještě na vývěsní štít přidal pětici kruhů. Soud mu doporučil, že pokud dobrovolně změní název svého podniku, bude vše v pořádku, týmž verdiktem ale stanovil, že firmy, které vznikly po roce 1998 a nesou některé ze zakázaných olympijských pojmů, už budou automaticky čelit žalobám. Alvandova pizzerie už se dnes jmenuje jinak (jen není jasné, zda smí pizzy na stůl hostům pokládat ve formaci tři nahoře a dvě dole), stejně jako třeba vancouverské pekařství Olympic a policie loni v prosinci zasáhla i proti umělecké galerii, která vystavila obraz s pěti kruhy, v nichž byly čtyři smutné a jeden rozzářený obličej.


Dědictví vznešené myšlenky

Dva týdny olympijského spektáklu tak po sobě znovu, jako i v předchozích případech, zanechají odkaz finanční černé jámy, zničeného životního prostředí, prohloubení chudoby, porušování lidských a sociálních práv a významného posílení policejního státu. Vyčítat to minulé olympiádě v Pekingu, jehož vedení - eufemisticky řečeno - nedeklaruje demokracii za svou prioritu, bylo vcelku marné. V případě Kanady je ale připomenutí všech těchto pochybných kroků nutné. Mohlo by se to totiž stejně snadno stát i nám.

Nic proti sportovcům, přinejmenším proti těm, kteří ve skutečnosti nezávodí v barvách různých chemických a farmaceutických koncernů. Je ale víc než oprávněné se ptát, zda olympijské hry v podobě, kterou nabraly v uplynulých dekádách, ještě naplňují svůj původní smysl. A přitom asi nemá cenu ani přemýšlet, zda by nějaká vláda současné západní demokracie byla ochotna vynaložit na sociální potřeby svých občanů stejné miliardy, jako na chystaný vancouverský jarmark bodů, branek, vteřin a korporátní chamtivosti.


PS. Pouhý měsíc před zahájením her se na veřejnost dostala další finanční jobovka - společnost Intrawest, majitel zimního střediska ve Whistleru asi 100 kilometrů od severně do Vancouveru, kde se bude odehrávat většina sjezdových disciplín, oznámila, že je ve finančních potížích a bude od státu na svou záchranu potřebovat „stovky milionů" dolarů.



Olympijský absurdistán

Problematiku ochrany olympijských ochranných známek upřesňuje dvaadvacetistránková brožurka vydaná u příležitosti vancouverské olympiády. Celých deset stran věnuje popisu systému šesti kategorií, podle nichž se určuje potenciální nebezpečnost toho kterého produktu z hlediska porušení olympijského trademarku. Každá kategorie se hodnotí od jedné do tří, přičemž nejnižší známka je nejlepší. Fakt, že nula v hodnocení neexistuje, pak nejspíš svědčí o tom, že pro olympijské ochranné známky je potenciální hrozbou vlastně vše.

Vancouver a tamní organizační výbor v tomto směru ale nejsou žádnou výjimkou, neboť vlivné prsty Mezinárodního olympijského výboru dosáhnou prakticky kamkoli a „v zájmu posílení myšlenky a ducha olympijského hnutí jako prostředku mírového dorozumění a spolupráce mezi národy" dokážou takřka nemožné. Britský olympijský výbor tak například dostal zákonnou možnost vyzvat spisovatele Roberta Ronsona, aby změnil název své připravované dětské sci-fi. Měla se jmenovat Olympijské myšlenkové hry a Ronson měl na přání profesionálních olympioniků z názvu vypustit pojem „Olympijské hry", stejně jako z podtitulu „Londýn 2012" a dokonce i samotnou číslovku „2012", neb i ta se na základě soudních verdiktů z let 1995 a 2006 stala součástí ochranné olympijské známky.
Jak Britové vybruslí ze situace, až zmíněný rok opravdu nastane a nikdo z nich, s výjimkou členů olympijského výboru a jimi schválených oficiálních sponzorů, ho nebude moci „z komerčních důvodů" použít, není zatím jasné. Tím si ale tamní olympionici hlavu očividně nelámali. Pro ně bylo důležitější, aby se „předešlo nedorozuměním, zda kniha je či není oficiálním licencovaným produktem". Britové kvůli této kauze konzultovali dokonce své nadřízené z Mezinárodního olympijského výboru, a ukázalo, že těm dělají starosti hlavně dvě věci: že byl pojem „olympijský" použit v názvu beletristické knihy a že „nic takového jako Olympijské myšlenkové hry neexistuje," podotýká list The Guardian. „Je jasné, že Mezinárodní olympijský výbor netuší, co že znamená slovo beletrie."

[martinq]

Odhalení tajné dohody ACTA: ještě větší zlo, než jsme doufali

Anti Counterfeiting Trade Agreement neboli Obchodní dohoda proti padělání, zkráceně ACTA, vyplula na světlo světa. Při pročítání v ní musí běžnému smrtelníkovi běhat mráz po zádech, protože průmysl točící se kolem ochrany práv duševního vlastnictví, zejména ten americký, se v ní zjevně snaží demonstrovat svou nadřazenost nad vším ostatním, jakoby měl pocit, že duševní vlastnictví je to nejdůležitější na světě a všechno ostatní se tomu musí přizpůsobit…

Zveřejněný dokument potvrzuje nejčernější obavy všech, kteří jsou proti ACTA už od první chvíle, co se o ní dozvěděli. Pokud by byl tento dokument přijat, za porušování autorských práv by byli odpovědní i provozovatelé stránek s pouhými odkazy včetně vyhledávačů, porušením by bylo i bezplatné užití pro osobní potřebu bez komerčního prospěchu, mohlo by být trestáno i vězením, na hranicích by se vám celníci mohli beztrestně vrtat v notebooku jen proto, že se jím dá porušovat autorské právo (můžete tam mít nezákonně nahrané skladby), mohli by vám zabavovat věci jen pro podezření z porušování autorských práv až na rok a podobně. V neposlední řadě si lidé z průmyslu duševního vlastnictví nárokují zrychlené soudní řízení.

Návrh se mnohým jednacím stranám nelíbí (za nejpřísnější jsou zde každopádně Spojené státy americké), asi největší řadu výhrad mají zástupci EU (tedy vyjednavači z Evropské komise, ostatně asi víte, že Evropský parlament volá po odtajnění dohody ACTA).


http://m.diit.cz/clanek/odhaleni-tajne- ... ali/35943/

detailní rozbor:
http://www.abclinuxu.cz/clanky/analyza- ... ohody-acta