adam.benda píše:Zjištění hloubky studny (nebo čehokoliv jiného) pomocí vhozeného šutru - měřením doby, než dopadne
U velmi hlubokých studen je vhodné zohlednit i to, že se zvuk od dopadu šutru loudá k vašim uším poměrně pomalu a výpočet hloubky studny by mohl být zkreslený.
V případě zájmu odvodím vztah, který loudavost zvuku zohledňuje a lze tak poměrně přesně zjistit hloubky i velmi hlubokých studen nebo jiných převýšeních.
Igi píše:Myslím, že u studní s malou hloubkou by bylo potřeba i korekce reakční doby, než po zvuku dopadu člověk zmáčkne tlačítko na stopkách.
To už nechávám jako čistě individuální záležitost. Nezmínil jsem to, protože je tam víc příležitostí na vznik odchylky - např. v souladu mezi uvolněním kamene z ruky a stisknutím startu stopek.
Tu korekci reakční doby při dopadu kamene bych případně realizoval tak, že od změřeného času se odečte zhruba 0,2 sekundy.
V dávném příspěvku mám vztah, do kterého se mi nějakým nedopatřením dvakrát připletlo "+1". Omlouvám se za tuto celkem zbytečnou chybu. Zároveň trochu couvám od takového pojetí, že jsem mluvil o přídržné síle. Měl bych v souvislosti s těmito vztahy spíš uvádět přímo velikost magnetické indukce. Tudíž, tady je oprava. V obrázku, i v PDF.
Poznámka: Tento výpočet obsahuje také jeden nepatrný zjednodušující princip, aby se to dalo vůbec "lidsky" počítat. Pokud byste chtěli super-přesné vztahy, začaly by se tam vyskytovat o dost složitější vzorce a zase tak moc odradit vás nechci...
Vážení, v posledních dnech jsem zkusil vzít výpočet intenzity pole dle délky magnetu (viz předchozí příspěvek) jinou metodikou a sice způsobem "super-přesného počítání", abych si ověřil, jak moc zjednodušený a jak moc nepřesný je postup, který jsem v předchozím příspěvku publikoval. Je mi to moc líto, ale výsledky moc potěšující nejsou. Ten odvozený vztah a zmíněný postup je příliš nepřesný.
Logaritmický nárůst magnetické indukce s rostoucí délkou válcového magnetu je naprosto v pořádku, tedy tvar té křivky je zcela v pořádku, ale konkrétní čísla tu rostou s délkou magnetu mnohem víc, než by měla. Rostou doslova nepřijatelně. Omlouvám se tedy za tuto "zradu".
,,Nalévej tu horkou vodu do hrnečku přes lžičku! Ať to nepraskne!"
Kolik z nás tohle už slyšelo a kolik z nás to přímo říká?
Kolegové v práci to na mě nedávno zkusili taky, čímž mě pak vyhecovali, abych jim to trochu osvětlil/spočítal atd.
Tedy, když se nalévá horká voda do hrnečku, přes lžičku to má smysl hlavně v tom, aby se proud vody rozptýlil a aby tedy nějaké jedno konkrétní místo v hrnečku neodneslo nával horké vody příliš prudce a příliš mohutně. Od tohoto místa by se pak mohla rozjet prasklina, jelikož hrneček by nestíhal dostatečně rychle vyrovnávat teplotu s horkou vodou. Rozptýlený proud vody způsobí, že na materiál hrnku působí v jednotlivých místech menší množství horké vody a k vyrovnávání teplot pak dochází jemněji.
Druhým hlediskem je tvrzení, že lžička částečně odebere z horké vody teplo, voda se lžičkou ochladí, díky čemuž hrnek nepraskne. V praxi však lžička vodu ochladí jen velmui mírně. Udělal jsem hodně zrychlený výpočet, na základě čehož jsem zjistil, že sama lžička (která má původně pokojovou teplotu) ochladí nalitou horkou vodu zhruba o max. 3 °C, což je poměrně nepatrné zchlazení a hrnku tohle zase tolik nepomůže. Takže lžička je dobrá hlavně k tomu, že se to dá nalít přes ní a lze tak rozptýlit proud horké vody, ale účinek samotného ochlazení lžičkou je velmi malý.
Níže připojuji ten rychlý výpočet. Některé veličiny jsou tam dost zjednodušené, třeba uvařená voda nemá přímo 100 °C, ale zhruba 95 °C atd., ale celkově je to hodně nastřelené, takže jsem detaily moc neřešil.
