adam.benda píše:
Zajímalo by mě, jak by to vypadalo v praxi, nakolik budou siločáry zmáčklé u povrchu... Koule by asi měla tendenci nad konkávním magnetem levitovat alespoň ve výšce několika milimetrů, ale tíha koule se asi postará o své...
Nazdar Adame,
Pravda, šláp jsem do toho podle toho, jak to máš namalované a podle toho, jak ta oficiální znázornění vystihují jakýsi hypotetický jednosměrný půběh siločar magnetického pole. Dokud si ta vyjádření a jejich proponenti neuvědomí, že naprosto odporují zákonu o setrvačnosti rozšířenému mnou na cokoli, i na radiaci, nikdy se k ke kvalitativnímu pochopení magnetického a jakéhokoliv pole a jejich interakcí nedohrabou a nikdo, kdo to tak uznává, se toho nemůže dohrat. Blbým vercajkem to nejde ož staletí, je třeba nají lepší.
Na příkladu gravitačního ohýbání světla hvězdami je naprosto jasné, že světlo se neohne, aniž by na něj něco nepůsobilo. O totéž jde u ohýbání světla povrchovým polem čočky, nebo hranolu.
Podíváš-li se na siločáry elektrostatického pole malovaného třeba vlasy osoby na VDG nebo lépe v kádince s vodou flanelovými chlupy zjistíš, že negativní a pozitivní radiace se musí po těch siločárách vzájemně ovlivňovat a vzájemně ohýbat ve směru svých zdrojů, tedy díky nějakému mechanismu přitahovat a že jejich vzájemná přitažlivost, tedy přitažlivost těch elektricky positivních a negativních radiací, je dána nějakým vzájemným přitažlivým procesem působením negativní radiace na positivní radiaci a naopak. Přitažlivost jejich zdrojů vychází z této přitažlivostí jako její druhotný efekt, kdy přitažlivost protichůdných radiaci podobných, ale ne stejných radiací způsobuje tendenci siločar se v prvé řadě narovnat, což je limitované vzdáleností "zdrojů" a v druhé řadě zkrátit a tato tendence pak nutí jejich "zdroje" se přibližovat.
Osobně nevidím jedinný důvod a vidím mraky důvodů, proč magnetické pole a všechna radiační pole nutně musí podléhat stejnému principu. Z příkladu gravitačního ohýbání světla pak vyplývá, že radiace různých kategorií, jak si to věda rozškatulkovala, na sebe navzájem působí zase přitažlivostí bez ohledu na příslušnost do té které kategorie, ale že ta příslušnost do kategorie pouze určuje velice měřitelné rozdíly mezi silou, kterou jsou členy jednotlivých kategorií schopny se buďto nějak ohýbat, nebo dokonce unášet své materiální "zdroje" vzájemně k sobě. Jde o kategorizaci kvantitativní, ne kvalitativní které se zrovna moc nepotkávají.
Díky interpretaci, kterou jsi poslal mou cestou, se také stala má noticka o vsázení na Newtona pro Tebe bezpředmětná. Není tomu tak. Ta nemožnost změnit směr něčeho, čehokoliv, bez působení něčeho jiného, je naprosto zásadní a magnetickému a kterémukoliv jinému poli a vzájemným interakcím radiací všech polí naprosto kritická, a to je Newton a jeho akce a reakce.
Ze štosu seriálně naskládaných ekvivalentních magnetů SJSJSJSJ lze vyčíst, že přitažlivá síla štosu není výrazně, pokud vůbec vyšší, než síla jednoho ekvivalentního člena štosu, a že siločáry čtené na papírku na pilinách se ani nezvýrazňují, ani nezhušťují. Dále zjistíme, že vnější pole štosu popsané pilinami obepíná celý štos. Z toho lze vyvodit, že pole je členy (magnety) štosu sdílené. Jejich průměrná přitažlivost se zmenšuje úměrně s nárůstem počtu magnetů ve štosu. Z toho lze vyvodit. že magnety štosu se stávají do značné míry jenom
vodičem pole v tomto štosu a že štosováním se zrácí jejich přirozená schopnost být individuálními magnety, i když nemizí. Taky z toho lze vyvodit, že magnetické pole magnetu nemá svůj zdroj v materiálu magnetu a že magnet je jenom prostředníkem přeměny nějakého vnějšího zdroje, nějaké jiné radiace a její výměny, která opadá se seriálním SJSJSJ štosováním magnetů, ale neopadá při paralelním organizování magnetů.
No, a železo je jenom tím
vodičem. Nic do pole nepřidává a nic z něj nebere, ale díky své vodivosti pole ho dokáže koncentrovat, jako zůžená trubka dokáže koncentrovat tok plynu, což je dané jeho schopností přizpůsobit svou krystalickou mřížku jakékoliv orientaci dvou protichůdných toků radiace magnetického pole a proč se kus železa sice chová do značné míry jako magnet, ale není magnetem. Taky ho lze spolu se všemi feromagnetickými a paramagnetickými látkami vidět jako jakýsi amorfní magnet, ale není to dobré označení, i když možná šikovné pro danné účely.
Ještě jednou,
"
Přitažlivá síla dvou objektů není kvalitativně dána jejich přitažlivostí, ale vzájemnou přitažlivostí jejich radiací", ať už magnetické, elektrostatické, gravitační, Van der Waals - gravitační, a kdo ví jaké další kategorie a pseudokategorie a jejich kombiací. Kvantitativně je pak také dána hlavně stupněm deformace polí a jejich hustotou a mnoha dalšími faktory, které se špatně aplikovaná Ocamova metoda snaží hodit všechny do jednoho pytle nejjednodušších kvantitativních matematických vyjádření a je zdrojem z toho vznikajících omylů.
Takže, vrátíme-li se k té kouli, tím, že magnetickému poli v takové kouli omezíme prostor pro vzájemné působení mezi S a J radiací, který je jim za daných podmínek interakce ve vzduchu dán, deformujeme pole. V detailu deformujeme vlnovou výšku a tím délku a prostorovou frekvenci vln jednotlivých toků SJ radiací vzhledem k tomu, jak je dána vlastnostmi magnetů a ta zmenšená výška se brání tím, co označujeme za odpudivou sílu.
Nicméně integritu vzájemné přitažlivosti radiace to poznatelně nemění a nemění to její všeobecnou závislost na S-J póly a nezačne, jenom proto že jsme zmáčkli jejich pole, bloudit kdekoliv kolem koule jako nějaká monopolární radiace, nebo jako dipolární radiace pole. Vždy bude hledat a držet se nejkratší možné křivky (byť i příšerně ohnuté u pólů a placaté mezi póly) za danných okolností, což je skvajznutá křivka mezi S-J při povrchu každého segmentu koule.
Asi tak.
Blba, nebo analfabeta z tebe dělat bych si nedovolil, to si zapiš za uši. To není potřeba, to jsme všichni a je na nás se toho pokud možno zbavovat a dokud
neustrneme, je vše v nejlepším pořádku, i když je to vše relativní a zbavit se toho nelze ani přibližně, natož dokonale. Je toho moc na jeden život. Akorát si dost často v diskusi s druhými neuvědumujeme, kde stojíme my a kde stojí oni a dost často se i mýlíme, naše reference jsou dost často odlišné, dost často mylné atd.
S laskavým pozdravem, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.
.
