Aktuálně: Nový finanční systém - SPDR nabízí doživotní měsíční rentu, oddlužení. financování vlastních projektů. Více zde... Město Krnov - Dobré srdce Krnova - QR platba na účet města Krnova - Pomoc postiženým při povodních. Více zde...
Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony …). Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice.
Při procesu anihilace se zachovává hmotnost (celková, nikoli klidová), energie, hybnost, elektrický náboj a další veličiny.
To, jaké částice při anihilaci vzniknou, závisí na energii anihilujících částic (energií je zde myšlena i energie uvolněná z klidové hmotnosti částic podle Einsteinova vztahu E = mc2). Při nízkých energiích mohou vzniknout pouze dva fotony, které se od místa interakce rozletí opačnými směry (oba se stejnou energií). Mohou vznikat také tři fotony, jejich energie však musí zaručovat zachování hybnosti soustavy.
Při vyšších energiích mohou vznikat např. páry lepton-antilepton nebo kvark-antikvark (kvarky neexistují jako volné částice, ale projevují se jako hadrony).
Vyšší energie anihilujících částic zvyšuje pravděpodobnost vzniku exotičtějších částic.
Rád bych, kdybys mi vysvětlila jak za takových okolností může kvarton zůstat kvartonem a vakant vakantem, kteří po drahně let stále netrácí svou fazónu, jsou stále stejní? Snad je jasné, že kvartony a vakanti tímto procesem přichází o svou energií, která má možnosti přeměny na různé částice. a hlavně jejich energie se nekontrolovatelně v případě fotonů prostorem. Jak jinak než přes další kvartony. Takže jde o totální nikdy nekončící guláš.
Malé poznámečky: Kde bere vakant stále energii, když o ní neustále cestováním kvartonovým světem přichází?
Mají p a p´ nějakou imunitu anebo mírovou smlouvu o neútočení a protop spolu nenihilují?
Třeba Ty mi řekneš jaký byl počáteční stav kvartonů. Prošly současné kvartony v minulostí anihilací anebo ne? Možná, že je to dětská otázka, ale jde o pořádné množství energie, které buď vakuum včetně částic hmoty v nějaké formě vlastní anebo nevlastní.
Údajně asi tři čtvrtiny hmoty Vesmíru se nalézá ve formě plazmy. Jak taková plazma se dá popsat a schematicky nakreslit v kvartonovém světě? Nepochybně musí mít odlišné vlastnosti.
sokrateus píše:...vydoloval jednu kacířskou myšlenku...A proto volám: více Drontů do politiky!
Zdělanec - a přitom todle!
Z daného komplexu, tvořícího organický celek nelze přece vyzobnout jediný detail a bláhově se domnívat, že může fungovat samostatně. Navíc žádná vlastnost prostého Dronta není v politice použitelná! To, že nazýváme naše politiky blbci, a právem, naprosto neznamená, že by postrádali vychcanost a nebo že se nám obalamuceným pitomcům nevysmívají.
Jediným mě známým použitím principů, vzdáleně podobných Drontským, bylo jedno období, v kterém byla Čína důsledně řízena pomocí "věšteckého" systému I-Ting (též I-Ging), který používá generátoru náhodných posloupností, které se pomocí hexagramů, složených vždy ze dvou trigramů, převádějí do obrazu situace a náznaku možných řešení. Dle tvrzení historiků byla zahraniční politika Číny v tomto období zcela nelogická a naprosto neodhadnutelná, ale vždy ku prospěchu země. Zřejmě již tehdy se začalo stávat nejdůležitějším pravidlem politiků: "hlavní je prospěch můj - pokud z toho má prospěch i země, tím líp, ale nutné to není" - takže éra tohoto osvíceného spravování země se již nikde a nikdy neobnovila.
sokrateus píše:Pokud se Tvých inovací týče, myslím, že jejich čas nastane až vezmu mlynáři z Lucerny jeho služební nářadí a "vyrazím" vrata do podpalubí kvartonovky- do 2. suterénu...
Nač čekáš - vzhůru dolů!
Zdravím - poota
P.S. "Však pozor, tu u jezírka bývá ku spatření mrtvý klášterník."
Krásný den pane Jendo i všem,
já mít víc času, tak.... maluju až se hory zelenají, ale audit v práci střídá karneval s mrňouskem, ... vokna (ne windows, ale umejt).
Otázky položené jsou hodně dobré, akorát na ně jaksi... nedokážu... to jen Soky. Jenže on to podává "tou svojí řečí", tak snad se mi to pokusí říct, pak já rozplést, ale nejdřív mi to musí vysvětlit.
Takže teď jen sem v superrychlosti prsknu komentář ze staré malůvky o anihilaci.... což se mi vybavilo s otázkou na zánik energie při anihilaci. Možná to není to na co se ptáte, v tom případě se omlouvám, ale snad nejde o nic, než si poklábosit Žádnej zánik energie není.
(a ještě jsem to trochu upravila po novu)
1. Anihilace
Skupinky protoelů, které složením tvoří úplnou anihilační čtveřici, se srazí, a defakto anihilují v klasickém smyslu toho slova; zmizí z „obrazovek“ světa. 2. Emise fotonu
V původní dráze na obě strany ale pokračuje jejich "energie" dál, 2 koule poruch, bez úlomku. Porucha=napětí kvartonů se skládá ze dvou věcí:
1) klidového napětí v kvartonech (tj. viz minulý přísp. a obrázek .. odtah souhlasných protoelů a přitažení opačných směrem k vakantu, všechno na místě)
2) pohybové napětí kvartonech - při pohybu částice si stojící! kvartonová mříž předává jen poruchu. Přenos probíhá mechanicky. Kvarton ťukne do souseda, ten se tímto roztáhne, ale ten původní se smrskne. Vždycky se roztáhnou, v tu chvíli je to hmota, a pak se zas smrsknou, hmota zmizí, resp. objevila se dál vedle. A koule těchto ťukanců je částice, a vláčí ssebou vakant uprostřed, se kterým se vzájemně přitahují.
!! Ztratí-li porucha při anihilaci vakant, tak se dál pohybuje, ale už jen ta její druhá aditivní pohybová složka. Nevím však co to udělá s mc2. Jestli to v tom nebude chybět. Soky?
3. Pohyb fotonu
Foton narozdíl od částice je záležitost čistě pohybová, není vázána silově do systému atomů, nevláčí se s vakantem, tak se urychlí na svou přenosovou rychlost, danou mech. vlastnostmi mříže, urychlí na úkor své velikosti!,,tj. co mu chybí do c, vezme si z excitace některých svých členů
Přenosová rychlost je dána... asi nějakou vzdáleností mezi kvartony, elasticitou, překážejícími vakanty. Záleží na prostředí, kterým foton prochází. Je-li to čisté vakuum, bude rychlost maximální c. Budou-li v prostoru atomy (soubory pohyblivých částic),
tak se excitace zkomplikuje. Ve skle se pouze zpomalí rychlost, na černých předmětech se fotonová excitace smísí, namotá do excitace elektronů na povrchu atomů.
Tím dojde k jejich zrychlení, tj. buď ohřátí, nebo v některých zvláštních případech i k malému urychlení celého atomu.
Obojí, foton i částice mají tutéž vlnovo-částicovou dualitu.
K 1. .....Skupinky protoelů, které složením tvoří úplnou anihilační čtveřici, se srazí, a defakto anihilují v klasickém smyslu toho slova; zmizí z „obrazovek“ světa...
Omlouvám za nepříjemné poučování. To co jsi mi napsala vím už drahně měsíců. To co je podstatné a na co se drahně týdnů ptám je tento problém:
Nic nezačíná ,teď, a vše má svou dynamiku, čili posloupnost dějů ,teď,. Proto se nemohu spokojit s Tvou odpovědí. Autor KH mi na historii odpověděl tak, že ho nezajímá, protože je jen ,teď,-současnost a nic jiného. Přitom se ve své hypotéze nezabývá ničím jiným než historií. Tvá věta přece popisuje průběh děje, který probíhá nikoliv současně, ale postupně v čase. Tomu se říká kauzalita jak už jsem vysvětloval.
A teď k čemu chci získat odpověď. Jestliže v prapočátku došlo k události, která umožnila vznik kvartonů tak se tak mohlo stát dvěma způsoby:
a/ Skupinky protoelů, které vytvořily úplnou anihilační čveřici a ty následně anihilovaly, čili přeměnily se na kvartony v základním neviditelném klinči.
V tom případě by vakuový prostor byl plný energie a z ní vzniklých a neustále vznikajících částic. Takže v noci by asi bylo stejně dobře vidět jako ve dne.
b/ Opačný případ. Počátek kvartonů je v základním klinči, pak jediným nositelem energie jsou zbylé vakanty. V tom případě má vakuum zatraceně málo energie.
Jak pak mohou vakanty po miliardy let zůstávat stále stejnými když v interakci s kvartony musí zákonitě o část své energie přijít. Viz názor Josefa na obrušování fotonů při jejich pohybu prostorem. Nelze přijmout tvrzení, že tento proces je energeticky bezztrátový. Kvartonovka nemůže být žádné perpetum mobile, ale jen věčný stroj. Všechny děje ve Všehomíru, lze popsat v něm probíhajícími toky energie. Jeho energie je statisticky stále stejná, a otázka proč se ptám, zní kolik ji má.
K2. ..... pohybové napětí kvartonech - při pohybu částice si stojící! kvartonová mříž předává jen poruchu. Přenos probíhá mechanicky. Kvarton ťukne do souseda, ten se tímto roztáhne, ale ten původní se smrskne. Vždycky se roztáhnou, v tu chvíli je to hmota, a pak se zas smrsknou, hmota zmizí, resp. objevila se dál vedle. A koule těchto ťukanců je částice, a vláčí ssebou vakant uprostřed, se kterým se vzájemně přitahují.....
......Přenos probíhá mechanicky..... To snad ne!!!!!! Že by veškerá realita, Ty i já jsme byli produkty kvartonového kulečníku? Pochybuji, že s tím autor souhlasí.
.....Vždycky se roztáhnou, v tu chvíli je to hmota,..... A IHNED ANIHILUJÍ, doufám. Je pak vůbec čas na přechod vakantu anihilujícím kvartonem? Jak lze dodat energii mrtvým ( po anihilaci ) v kvartonu. Tím, že jiný do něj kopne?
Nechci dál poračovat.
Této hypotézy mám, omlouvám se, už plné kecky. Ale tebe nechci dál ovlivňovat. Myslím si, že sama umíš domýšlet souvislosti. V současném světě fyziky existuje mnoho hypotéz o tomtéž. Každý pokrok vyžaduje obrovské množství úsilí a nákladů. Jako pozorovatel se snahou si vše přežvejkat sám se nemohu upnout jen na tu ,správnou, jedinou. Poezie mého polodronství spočívá v tom, že objevuji krásy nových hypotéz, teorií a experimentů s vědomím, že jim nikdy neporozumím. O to větší je má snaha, aby se tak někdy stalo.
Schneider píše: ......Přenos probíhá mechanicky..... To snad ne!!!!!! Že by veškerá realita, Ty i já jsme byli produkty kvartonového kulečníku? Pochybuji, že s tím autor souhlasí.
.....Vždycky se roztáhnou, v tu chvíli je to hmota,.....
To je přece ale základ KMV. Co jste tady ty celé měsíce dělal, že tohle jste z toho nevyčetl?
Co jsem tady dělal? Celou dobu jsem nevěřil, že je něco takového možné. Existuje aspoň jediný nepřímý relevantní důkaz, že toto tvrzení by mohlo být pravdivé?
Gabča napsala:
..........interference elektronu se sebou samým za dvojštěrbinou.....
K tomu já:
A to je ten mechanický kvartonový kulečník? Nemohla by jsi, k tomu šťouchání nakreslit obrázek, myslím jak něco takového se v kvartonovém světě děje?
Chtěl bych upozornit, že když operuji kvartonem přijímám jeho existenci jako úzus-dohodu, že kvarton neanihiluje tak, jak je jinak ve fyzikálním světě obvyklé. Tedy beze zbytku na energii. Podle autora zůstane zbytek - neexitovaný kvarton. Když jsem se zeptal jaký je rozdíl třeba mezi ,p,éčkem před a po anihilaci, kdy tento vakantík prakticky přijde skoro o všechnu energii, tak jsem dodnes nedostal odpověď. Když se podívám na snímek rozpadu nějaké částice srážkou a vidím ty krásné spirály a kroužky, různě se štěpící čárky a čáry jako podle pravítka, tak si jen pomyslím jak tyto jevy lze kvartonově vysvětlit a pak na to ihned zapomenu. Hlavu mám jen jednu. Vždyť i schema kruhového oběhu vakantu okolo vakantového jádra a jeho gravitačního těžiště, je pro Tebe úkol nesplnitelný. Při tom v reálu kde vše je v pohybu. právě kruhový nebo spirálový pohyb je pohybem nejvíce frekventovaným.
Takže interference ( vlnová funkce náležející vakantu-elektronu ) je důkazem mechanického šťoucháni se kvartonů mezi sebou. To je fakt dost dobrý!
Jak jsem napsal Josefovi, už jsem unaven dál o kvartonech diskutovat. Rád předám svou roli jiným. Pokud nelze překročit kvartonový stín a a neumět myslet současně v mnoha souvislostech vně problematiky - to neumím pořádně ani já i když se o to snažím - tak nemá smysl pokračovat v diskuzi. Statická linearita dokazování nikam nevede.
Aspoň z mé strany je jasné, že už dávno patřím do zásuvky. Aprílově, JSCH- Pd
poota píše:
P.S. "Však pozor, tu u jezírka bývá ku spatření mrtvý klášterník."
"a zde je mokřina, paní kněžno", Mokřina subkvartonového patra vesmíru. Já už 2. den si namáhám mozkovnu( jó drontům těm je hej, nepřemýšlejí) jak hledám jednotící motiv pro čtyři protoely, který by odhalil jejich společnou podstatu. Jó, u kvartounů to bylo peříčko: věděl jsem, že hmotový rozdíl protonu a neutronu se dost blíží hmotnosti elektronu a jednotící idea byla v kešeni. Pak už stačilo zariskovat, že místo již dříve Markovem předpokládaných dvojic antipodů tvoří ten základní prvek vakua čtyři antipody dvou grup. Tím se hravě vysvětlil "rozpad" neutronu a už to frčelo. Jenže teď jsem v konci s rozumem: nemám ten záchytný bod jakým byla hmotnost elektronu blízká rozdílu obou nukleonů. Prostě jsem zatím v 'zadeli i s ambulancí'. Takže budem muset čekat na nového Godota. Miserere Dei Sok
Tak vážení přátelé,
jako jmenovaný první tajemník KMV jsem nakreslila částici - elektron. Odhalíte ho, když oba obrázky porovnáte a najdete mezi nimi 10 rozdílů - tak ty rozdíly, to je elektron.
První: elektron
a druhý obrázek (vakuum)
Tedy, je to vlastně jen 7:
1) uprostřed úlomek z úplných kvartonů... duon (z antiprotonového a neutronového protoelu)
2) natočení (polarizace) a přitahování kvartonů směrem k vakantu jeho nesouhlasnými protoely (plus na mínus, anti na hm.))
3) odpuzení souhlasných protoelů směrem od vakantu
4) protažení kvartonu v důsledku bodu 2) a 3)
5) snížení počtu kvartonů kolem vakantu v důsledku bodu 4)
6) v důsledku bodu 5) snižením počtu kvartonů na jednotku objemu vzniká parciální kvartonový podtlak....takové oblasti se přitahují...gravitace (tadyto podává ředitel KMV trochu jinak, ale tajemník tomu nerozumí, tak to podává takto)
7) částice je rozmazaná, tak jak na to poukazuje interference elektronu za přepážkou s dvojštěrbinou.
........
něco od ředitele a z wiki: Historie elektronu
Elektron jako částice byl objeven J. J. Thomsonem v roce 1897. Do té doby se přenášení elektrického náboje vysvětlovalo pomocí přelévání elektrického fluida. J. J. Thomson prováděl pokus s katodovou trubicí, ve které částice emitované ze žhavícího vlákna procházely elektrickým a magnetickým polem a byly těmito poli vychylovány. Thomson z výchylky určil, že částice dopadající na stínítko mají hmotnost asi 1000krát menší než atom vodíku. (po zpřesnění ten poměr vychází asi jako me = 1/1837 hmotnosti neutonu) Z toho usoudil, že se jedná o částice vyskytující se uvnitř atomů, a nazval je elektrony.
Další historie elektronu splývá s objevy dalších subatomárních částic. Postupně se vyvíjely představy o stavbě atomu (model atomu) a tím též o postavení a pohybu elektronů v atomu - od chaotického rozmístění ve zbylé kladné hmotě (pudinkový model, 1897), přes oběhy kolem jádra podobně jako planety kolem Slunce (planetární model, 1911), přes jednoduché kruhové dráhy (Bohrův model, 1913) a složité stáčející se eliptické dráhy (Sommerfeldův model, 1915) až po pravděpodobnostní výskyty v orbitalech (Erwin Schrödinger, Max Born, Paul Dirac, 1926).
Jiný zdroj udává objev v roce 1869 Hittorfem , ale žádné bližší podrobnosti nemám, takže ho škrtnem.
Hlavní technické údaje o elektronu me = 9,109 . 10 -31 kg, el náboj qe = - 1,602 . 10-19 Coulombu
Podle KMV představuje elektron (pozitron) druhou nejsilněší antipodní vazbu po kvartonu, neboť protoely (p') a (n) jsou vázány uvnitř vakantu jednak hmotovou vazbou (M+ – M--) a také grupovou vazbou P-N. Složka vakantu, antiprotoel (p¨) vlastně zcela doplňuje ve vesmíru kladný protoel (p), takže tyto dva vzájemné antipody jsou ve vesmíru zastoupeny ve stejném počtu: jako protony a elektrony.. Otázka: kde jsou ve vesmíru antiprotony je tudíž tímto zodpovězena. Vakantem elektronu je duon (np‘), kdy záporná hmotnost protoelu (p‘) je zcela saturována (eliminována), kladnou hmotností protoelu (n) a z protoelu (p‘) „trčí“ z vakantu do kvartonového prostoru jen nekompenzovaný záporný el. náboj protoelu (p‘).
"Tak na tomdle místě já pamatuju třikrát pole a třikrát les, ale takovoudle chamráď sem tady eště neviďál."
Tak jsem se naivně domníval, že tu hlavní práci už mám za sebou, načež jenom tak prodebatujeme pár detailů, na něčem se shodneme, a případně se i posuneme někam dál. Chyba lávky!
Naopak jsem dospěl k názoru, že situace je zhruba táž, jako bych nic nepsal, a že můžu začít znova. Takže znova na trať, a aby byla aspoň nějaká změna, tak se pokusím vypracovat jakýsi summariát, který by se vše pokud možno stručně a přehledně pokusil zobrazit.
Uvádím pouze svůj osobní názor a spekulaci o věcech, které se mi zatím zdají být jasné, ovšem vše je bez jakékoli záruky a vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Rovnou vyznávám, že bez nejmenších skrupulí používám jakékoli cizí nápady či názory, a to i vědomě, tedy když si je náhodou pamatuji. Ledacos se snažím zjednodušit natolik, aby bylo možné si to nějak představit.
Pokud kdokoli cokoli z toho přijme za své, činí tak ze své vůle a na vlastní riziko.
Pokud někomu připadá podivným formulovat skutečnost jako „poměr mezi protiklady“, může se podívat na takzvané „fuzzy množiny“, s nimiž se dají přísně matematicky řešit i úlohy klasickou matematikou neřešitelné.
Jsou 3 silová pole – magnetické, elektrické a gravitační.
Každé silové pole je buď kladné nebo záporné ve smyslu antipodity; opačná pole se přitahují a stejná odpuzují, ale ke všemu ostatnímu krom polí se obě polarity pole chovají naprosto stejně.
Existují pouze a výhradně v základních kvantech, vyšších hodnot se dociluje jen jejich skládáním.
Každé kvantum silového pole má centrum, v němž je jeho projev nejsilnější a směrem od centra slábne. Čím blíže k centru, tím víc má silové pole charakter odpovídající hmoty, takže uprostřed je hmotné centrum příslušného pole.
Hmotový charakter každého pole směrem od centra slábne; od jistého poloměru, zde zvaném globule již charakter hmoty ztrácí.
Všechna pole, jak už tak polí obyčej, jsou „pružná“ a kmitají, jejich kmitání může být modulované kmitočtově, amplitudově i směrově.
Hmota je tvořena vždy všemi třemi silovými poli, které dohromady tvoří nejmenší možnou jednotku hmoty – singlon.
Singlon je nejmenší kvantum hmoty, jeho průměr je roven třem průměrům globule. Jedna globule je ve středu singlonu, její silové pole je na všechny strany symetrické. Zbývající dvě globule mají stejné znaménko, které je opačné vzhledem ke středové globuli, a navzájem se snaží být od sebe co nejdál. Jejich pole jsou vůči singlonu excentrická, takže mají navenek vyjádřený směr. Tím je splněna podmínka existence hmoty – hmotné jádro a vnější projev jeho alespoň jednoho silového pole.
Z předchozího vyplývá, že je 6 různých globulí a každá z nich může být centrem singlonu, takže je 6 různých singlonů.
Rozdíly mezi nimi jsou dány tím, že středová globule má svoje pole na všechny strany symetrické, takže se nemůže projevit směrově – její účinek tedy ve vnějším projevu neexcitovaného singlonu „schází“.
Vnější silová pole singlonů spolu navzájem interagují, čímž mezi nimi vzniká vazba, kterou se účinek vazebního pole na okolí částečně nebo úplně ruší. Nevyrušené účinky vazebních polí jednotlivých singlonů se vektorově a fázově sčítají, čímž vznikají navenek se projevující síly – gravitační, elektrická a magnetická.
Hypotetický prázdný prostor vyplňují singlony jako kuličky, do něj nasypané. Případně to lze formulovat i tak, že singlony tvoří prostor součtem svých objemů – co je komu milejší.
V tomto modelu, který hodlám prezentovat pod zkratkou PSH (možno dosadit zcela libovolné trojsloví s odpovídajícími počátečními písmeny, například za H preferuji dosazovat humus, hovadina, hypofýza, hypoteóza atp.), zůstávají singlony každý na svém místě, vztaženo k vesmíru, a to od Počátku až do Konce Světa!
K veškerému reji hmoty, od nejmenších částic jednotlivých atomů až po galaxie, dochází pouze změnami hodnot a orientace vnějších polí nehybných singlonů.
Stabilní částicí hmoty je pouze samotný singlon a nebo dva singlony spojené v duon, protože se u nich stále ještě projevují vnější (nevázaná) pole.
Dokonale saturovat všechna pole vazbami je možné až spojením šesti (u Sokratea čtyř) singlonů v sexton (kvarton).
Sexton (kvarton) má sice hmotné jádro, dokonce šestinásobné (čtyřnásobné), ale díky saturaci všech vnějších polí se mimo svůj objem nijak neprojevuje, takže pro okolní svět neexistuje, tedy ani nesplňuje podmínky hmoty, čili není hmotou.
Každé silové pole včetně vázaného, lze zvnějšku ovlivňovat jiným silovým polem – jejich interakce je excitací a uplatňuje se i antipodita.
Excitací se vazba zeslabuje, pokud je excitace silnější než vazba, původní vazba se zruší a vytvoří se nová vazba, opět s vyvážením sil.
Vazby se vytvářejí pouze mezi sousedními singlony, změnou vazby nedochází k žádnému pohybu nebo přesunu žádného singlonu, mění a přesouvají se pouze směry a hodnoty jeho polí, takže se svými sousedy tvoří stále jiné a jiné konfigurace, tedy částice nebo sexton.
Pohyb částic prostorem je řešen vícenásobnou rekonfigurací částic a sextonů, dalo by se na to pohlížet i tak, že sextony „transportují“ dotyčnou částici.
Jestliže je zvnějšku dostatečně ovlivněn dosavadní stav vnějších polí singlonu, excituje tato změna sousední sexton natolik, že zruší svou dosavadní vazbu s jedním ze „svých“ singlonů, a naváže se na excitující singlon tak, aby tvořil sexton s ním. Tento excitující singlon tedy „zmizí“ v sextonu – přestává být částicí. Opouštěný singlon původního sextonu tím ovšem přišel o „své“ vazby, takže je ze sextonu „vystrčen“ - protože už nemá svoje pole vázaná, a on se tím začne navenek projevovat a tudíž i „existovat“ - stala se z něj částice, která má stejnou deformaci svých polí, jako měla původní částice, takže celý děj se zopakuje.
Princip přesunu silových polí, který funguje pro pohybující se částice, funguje stejně i pro celé sextony – v jejich případě je to ovšem jednodušší, protože se „sunou“ sextony přes sextony a nekomplikují to žádné částice. Vzhledem k tomu, že sexton má navzájem vykompenzované všechny globule všech šesti singlonů, dá se o něm uvažovat jako o konfiguraci „bez hmotného základu“, tedy jenom samostatných projevech vnějších silových polí – světle – fotonu.
Princip průchodu dvojštěrbinou je zcela jasný – procházejí pouze vazební pole vlnové podstaty a „hmotná“ částice se před překážkou změní v sexton, přičemž za překážkou se právě prošlým polem vytvoří z tam se poflakujícího sextonu částice sice fungl nová, ale úplně stejná.
Takže tolik ode mě k oživení poněkud osiřelého kolbiště a na protažení zanesených závitů.
Zdravím - poota
Gabča píše:Tak vážení přátelé,
jako jmenovaný první tajemník KMV jsem nakreslila částici - elektron. Odhalíte ho, když oba obrázky porovnáte a najdete mezi nimi 10 rozdílů - tak ty rozdíly, to je elektron.
První: elektron
a druhý obrázek (vakuum)
Tedy, je to vlastně jen 7:
1) uprostřed úlomek z úplných kvartonů... duon (z antiprotonového a neutronového protoelu)
2) natočení (polarizace) a přitahování kvartonů směrem k vakantu jeho nesouhlasnými protoely (plus na mínus, anti na hm.))
3) odpuzení souhlasných protoelů směrem od vakantu
4) protažení kvartonu v důsledku bodu 2) a 3)
5) snížení počtu kvartonů kolem vakantu v důsledku bodu 4)
6) v důsledku bodu 5) snižením počtu kvartonů na jednotku objemu vzniká parciální kvartonový podtlak....takové oblasti se přitahují...gravitace (tadyto podává ředitel KMV trochu jinak, ale tajemník tomu nerozumí, tak to podává takto)
7) částice je rozmazaná, tak jak na to poukazuje interference elektronu za přepážkou s dvojštěrbinou.
........
něco od ředitele a z wiki: Historie elektronu
Elektron jako částice byl objeven J. J. Thomsonem v roce 1897. Do té doby se přenášení elektrického náboje vysvětlovalo pomocí přelévání elektrického fluida. J. J. Thomson prováděl pokus s katodovou trubicí, ve které částice emitované ze žhavícího vlákna procházely elektrickým a magnetickým polem a byly těmito poli vychylovány. Thomson z výchylky určil, že částice dopadající na stínítko mají hmotnost asi 1000krát menší než atom vodíku. (po zpřesnění ten poměr vychází asi jako me = 1/1837 hmotnosti neutonu) Z toho usoudil, že se jedná o částice vyskytující se uvnitř atomů, a nazval je elektrony.
Další historie elektronu splývá s objevy dalších subatomárních částic. Postupně se vyvíjely představy o stavbě atomu (model atomu) a tím též o postavení a pohybu elektronů v atomu - od chaotického rozmístění ve zbylé kladné hmotě (pudinkový model, 1897), přes oběhy kolem jádra podobně jako planety kolem Slunce (planetární model, 1911), přes jednoduché kruhové dráhy (Bohrův model, 1913) a složité stáčející se eliptické dráhy (Sommerfeldův model, 1915) až po pravděpodobnostní výskyty v orbitalech (Erwin Schrödinger, Max Born, Paul Dirac, 1926).
Jiný zdroj udává objev v roce 1869 Hittorfem , ale žádné bližší podrobnosti nemám, takže ho škrtnem.
Hlavní technické údaje o elektronu me = 9,109 . 10 -31 kg, el náboj qe = - 1,602 . 10-19 Coulombu
Podle KMV představuje elektron (pozitron) druhou nejsilněší antipodní vazbu po kvartonu, neboť protoely (p') a (n) jsou vázány uvnitř vakantu jednak hmotovou vazbou (M+ – M--) a také grupovou vazbou P-N. Složka vakantu, antiprotoel (p¨) vlastně zcela doplňuje ve vesmíru kladný protoel (p), takže tyto dva vzájemné antipody jsou ve vesmíru zastoupeny ve stejném počtu: jako protony a elektrony.. Otázka: kde jsou ve vesmíru antiprotony je tudíž tímto zodpovězena. Vakantem elektronu je duon (np‘), kdy záporná hmotnost protoelu (p‘) je zcela saturována (eliminována), kladnou hmotností protoelu (n) a z protoelu (p‘) „trčí“ z vakantu do kvartonového prostoru jen nekompenzovaný záporný el. náboj protoelu (p‘).
Gabča se nám zase překonává. Je vidět, že ji kreslení ilustrací baví. Nejdříve předvádí perfektní polarizaci kvartonů
v nejbližším okolí vakantu (np') čili elektronu, kde dochází ke kombinované excitaci: jednak hmotové projevující se proporciálním zvětšením vnější hmotnosti kvartonů, které je ovšem, zejména v nejbližším okolí vakantu, zcela překryto polarizací t.j. dipólovým nábojovým protažením kvartonů a jejich orientací ve směru radiál.(Tak na tohle jsem si nikdy netroufl!)
Na dolním obrazu Gabina uplatnila svou fantazie, která jí zřejmě nikdy nechybí a předvedla nám jak si představuje "moře" nulitních kvartonů, t.j. kousíček vesmíru. Zde je patrná Gabčina profese: kvartony jsou sestaveny jako hlavní falanga Alexandra Makedonského před bojem: všechny kvartony "hledí" svými protely jedním směrem.Já se domnívám, že v ideálním euklidovském vesmíru, kdy každý kvarton je zcela autonomní jednotkou, je orientace jich protoelů náhodná, na okolních kvartonech nezávislá. Orientaci získávají až v blízkosti velkých hmot, čili velkých soustředění vakantů. Takže Gabčin počin spíš zobrazuje kousek vesmíru opodál vesmírných těles. Tedy spíš jako fragment slabého gravitačního pole. Ano, takhle by to mohlo vypadat. Soky
Čau strýcu,
no já do žádnejch teorií nejdu... jen jsi někde psal, že i v těsné blízkosti kvartonu je miniaturní silové působení, .. proto to natočení všech stejně, aby se po stranách dotýkaly nesouhlasnými "kusy". Asi je to jedno...
Jen jedno se zapomnělo dodat, že je to vlastně přetvořená 3D skutečnost na 2D papír. Tj. ty čtvrtkruhy v reálu nejsou, nýbrž jehlany do sebe. Proto jsem tam měla problém s přehozením protoelů vlevo/vpravo mezi diagonálami, aby to vycházelo a dotýkaly se jen nesouhlasné "kusy". V reálu se to přehodí bokem, tam bude částice asi mít trochu jiné vlastnosti. Nemůže to mít nějakou souvislost se spinem, když už jsme u toho zjednodušování?...
Ahoj, děvčico, nesmíš věřit všemu co strejda tárá . Já o detailní situaci na pomezí dvou sousedních kvartonů nevím o moc víc než Ty. To miniaturní působení (ne silové, my kvartovníci říkáme hmotové působení) se uplatňuje v subkvartonovém prostředí, čili o jedno "patro" níže (o jehož hmotné struktuře vím houby, jen vím, že existuje). V něm se realizují interakce mezi samotnými protoely. Já si představuji, že "čisté" vakuum, t.j. euklidovský vesmír, není reálný; je hmotný, t.j. všechny kvartony reálného vesmíru mají, díky gravitační excitaci, nenulovou vnější hmotnost (všechny protoely jsou v určité míře, podle stupně excitace "povytaženy z objemů dWkrit). Ale gravitační interakce nezavádí -uniformitu polohy kvartonů, resp. orientaci protoelů v nich.
Tvůj obrázek realisticky zpodobňuje především prostorovou autonomii kvartonů a v tom je jistě reálný. a výtvarně krásný.
Co se spinu týče. dokud klasická fyzika nespecifikuje svou představu o spinu, který zavedla, KMV se bez tohoto pojmu obejde. Moje spekulace, že to může být projev cirkumpolárního sférického buzení hmotového pole vakantu, je opravdu jen spekulací
Doufám jen, že Ti tohle malé nedorozumění neubere chuť k další ilustrační činnosti. Soky
The fact that a new idea is ridiculed doesn't increase its likelihood of being eventually found to have merit. Most new ideas, even in science, fail, and are quietly swept under the rug of history - D.E.S.
není nikdy dost.
Žádnej zánik energie není.
+1
a výtvarně krásný.
Non