Pramenitá voda

[poota]

Další citáty by nám měly postupně vnášet jasno do způsobu přeměny anodové vody v katodovou, jinak řečeno dešťové v pramenitou, ale zatím, alespoň pro mne, to do věci příliš světla nepřináší.

Pokud například čerpáme vzduch běžnou vakuovou pumpou, dostane se ke slovu pouze ten základní stav, který je přesycen kyslíkem. Pokud zahřejeme bipolární směs vzduchu, pak se dostanou ke slovu především odpařované uhlíkaté sloučeniny. Sací spirála vyvíjí tah i tlak a s její pomocí tedy lze získat 100% biologicky správnou vakuovou sílu, která je nezbytná například při strojním odpařování při technice studeného proudění, abychom co nejrychleji odpařili mořskou vodu, přičemž nečistoty všeho druhu zůstávají v roztoku a vzniká nám pouze čistá mlha, taková, jakou můžeme občas pozorovat za chladných zimních dnů nad tekoucí řekou.
Tyto masy mlhy, zvedající se velkou rychlostí po šroubovici (následkem biologického vakua, které zesiluje směrem vzhůru – v tomto případě se vzduchová šroubovice nachází na horním konci speciálně tvarované stoupací trubky), i zde zvyšují svou specifickou hmotnost a vrací se tedy zpět do svého kapalného skupenství, načež se tato uměle vyrobená dešťová voda smísí se stopovými prvky geosférického původu a díky dostředivému způsobu pohybu se začne teplotně přibližovat svému anomálnímu bodu. Výsledkem je vysoce kvalitní horská pramenitá voda, protože nadbytečný kyslík je vázán v uhlíkatých sloučeninách.
Tím získáme možnost nejen levně přeměnit mořskou vodu zpět v tu nejlepší horskou pramenitou vodu, ale dostat ji do jakékoliv požadované výšky, protože chladná mlžná oblaka, jež jsou obvykle přesycena kyslíkem, se samovolně vznášejí respektive proudí vzhůru.
Moudrá příroda nezvedá žádné uzavřené masy, nýbrž nejprve je rozštěpí a tím dosáhne pohybu vzhůru a ven prakticky bez odporu.
Stejně jako proces studeného kvašení, jenž probíhá v dobrých ovocných sklepích, může být i tento proces okopírován strojově. Chladnou destilací – jež je ovšem dnešní vědě ve své praktické aplikaci neznáma.

Což nás přivádí i k velmi často zmiňované, nicméně zatím stále jen nedosti dobře specifikované „sací spirále“, kterou by určitě bylo velmi dobré nějak „dešifrovat“. Další citát s doplňujícím obrázkem s ní také velice úzce souvisí.

Klimator
Při odpovídajícím počtu otáček je dosaženo tlakového maxima, při němž dochází k oživení bio-elektrické energie, s jejíž pomocí mohou být rozštěpeny základní vazby v protékajících kapalných či plynných látkách a tyto uvolněné energie pak mohou být libovolně syntetizovány nebo odvedeny.
Jako materiálu na díly 1 a 2 může být rovněž použito postříbřené či amalgamované zlato či syntetická pryskyřice. Když použijeme syntetickou pryskyřici a skrze sací prostor 3 nasáváme kupříkladu mořskou vodu, získáme jako výsledek procesu planou sladkou vodu, aniž by přitom docházelo k vylučování soli.

Nasávání zde má provádět sací spirála. Zvlněné kruhové desky leckomu z nás připomenou Repulzin. V tomto přístroji jde pouze o úpravu vlastností vody, ale je pravděpodobné, že tohle uspořádání mělo mimo to i nějaké mechanicko-fyzikální vlastnosti, kterých Viktor později využil při jiných konstrukcích.
Naší pozornosti by nemělo uniknout ani tvrzení, že k odsolení vody dojde, aniž by se někam vyloučila sůl. Na toto tvrzení jsem narazil i jinde, takže nepůjde jenom o nepřesný překlad. Dokonce se jednalo o formulaci, že mořská voda není „voda a sůl“ a sladká voda není „mořská voda bez soli“, což se mi zdálo také poněkud proti našim vžitým, či lépe nám implantovaným, představám. „Planá“ sladká voda má být zřejmě voda „juvenilní“, tedy taková, která je zbavena všeho, co ji činí anodovou (dešťovou, povrchovou), přičemž ještě neobsahuje to, co ji činí katodovou (pramenitou). Dalo by se říci, že jde o vodu neutrální, i když tento výraz Viktor, alespoň pokud je mi známo, nepoužil, pročež za jeho správnost neručím.

Zdravím – poota

[1220]

Ale vážně - když o to budeš stát, tak Ti to mohu poslat vcelku, třeba jako PDFko.
Zdravím - poota

Tak to by šlo, pokusíme k tomu připnout tzv " kříž trojitého utváření " začíná mi to celkem dávat smysl.
Bude v tom sice opět háček v podobě velmi obtížné sdělovatelnosti. Výsledkem bude "blábol" pro mnohé.
Zajímá mně to pouze pro tříbení. Pokud totiž se jenom tříbí, jsme mimo, když jsme in nemůžeme sdělovat , protože jak začneme sdělovat jsme okamžitě mimo.Labyrint slov nás odvede od jádra .........
Pak by to bylo k předání asi tak k vánocům..................
Dřív se to pro mně nedá.
Díky.
K.
PS : Vsadím se , že u repulzinu záleží a to podstatně na materiálu membrány.

[1220]

double click

[poota]

Jedná se o velké kameny, položené do trávy na přímé slunce. Pokud obsahují nejaké kovy, udržují pod sebou dostatek vody k tomu, aby se pod nimi zdržovaly žížaly. Zřejmě nedostatečný zájem o pěstování žížal je příčinou i nepatrného zájmu o tento, dle mého soudu pro nás velice důležitý fenomén, který bude vhodné zkoumat co nejdůkladněji.

Především se jedná o výběr vhodného kamene. Dá se předpokládat, že k tomuto jevu bude ve větší či menší míře docházet u většiny kusů hornin různých tvarů i velikostí. Naznačují to i mechem porostlé kameny na vyprahlých stráních. Pro naše pokusování bych ovšem raději volil kameny "zaručených" vlastností, tedy takové, které jsou schopné ve vodě levitovat či "plavat". Takže stačí v řece vybrat dostatečně velké valouny. Pokud budou mít vejčitý tvar, který levitaci vydatně napomáhá, může být jejich složení méně vhodné, než u valounů méně výhodného tvaru. Co se týká velikosti, doporučoval bych valouny co největší, nicméně ještě manipulovatelné.
Dál je potřeba zjistit, jakou "vodu" pod sebou tyto kameny vlastně soustřeďují a také odkud ji berou. K dispozici jsou tři základní modely.

Voda dešťová, anodová a povrchová, kterou si pod sebou kámen jenom soustředí a ostíní - tato varianta se mi zdá nejméně pravděpodobná, protože na to by měl stačit jakýkoli kámen a nabylo by vůbec nutné, aby byl na přímém slunci.

Voda spodní, katodová, dalo by se říci nedoprameněná. Tuto vodu by do sebe kámen "nasál", a to nejspíš v noci a nebo k ránu, kdy je teplota nejnižší. Pokud by se teplota neměnila, zůstala by voda "v kameni", a to nejspíš i tehdy, kdyby teplota sice stoupla, ale kámen zůstal ve stínu. Přímé sluneční světlo dokáže "vyzkratovat" jisté jakoby elektrické napětí, které umožňuje vodě v kameni stoupat, případně se v něm zdržovat. Tato varianta by pro nás byla tou nejvýhodnější, protože by naznačovala možnost "čerpat" nedoprameněnou vodu přes vrstvu půdy až nad zemský povrch, a to bez přímého navázání na voduvedoucí horninu. V tomto módu by tedy kámen, svojí spodní plochou ležící na půdě, kterou vzlíná nahoru nedoprameněná voda, tuto vodu nasál a ve své hmotě podržel. Teplo a přímý sluneční svit pak zruší jeho schopnost držet v sobě vodu, takže celý svůj obsah vody "vypustí" pod sebe, přičemž tuto vodu dále stíní a svojí hmotou i chrání proti slunci a vysychání.

Voda neutrální, juvenilní, tedy vzniklá spojením dvou zárodečných, do té doby nehmotných či plynných složek, tedy stejně, jako vzniká ranní rosa. Pro spojení těchto složek je kromě tmy a chladu nutný ještě jakýsi "katalyzátor", bez něhož ke spojení nedojde. Zatím je známo, že tyto vlastnosti mají stébla trav a obilí, sláma a měď - předpokládat se dají i kovové rudy či kovové sloučeniny.

Zatím stále ještě neznáme přesné chemické a fyzikální vlastnosti jednotlivých druhů vody, takže je nejsme schopni pomocí nějakých přístrojů ani odlišit, ani určit podíl jednotlivých složek v jejich případné směsi. Než se k tomu dopracujeme, můžeme se pokusit docílit alespoň částečného poznání vylučovací metodou.

Po získání správného žížalího kamene ověříme jeho funkčnost v předepsaných podmínkách, to jest položením do trávy na přímém slunci. Pokud se po několika dnech pod ním objeví vlhko až mokro, můžeme jej mít za funkční. Pro začátek ho necháme na stejném místě, ale dáme pod něj větší kus igelitu nebo mikrotenu, čímž mu znemožníme nasávat vodu z půdy. Pokud se na igelitu pod kamenem objeví zhruba totéž množství vody, dá se mít za prokázané, že kámen "skládá" juvenilní vodu stejným procesem, jakým vzniká ranní rosa. Tento proces má ovšem jinou povahu, než prosté srážení vzdušné vlhkosti na chladném povrchu, kterému odpovídá spíš tvorba večerní rosy. Zatím mám za to, že tato voda má spíše charakter podobný vodě destilované a skrze kameny proudit neumí, takže jenom stéká po povrchu. Tímto způsobem zřejmě fungují i tzv. vodní pyramidy, které jsou poskládány z oblázků, tedy menších kamenů vhodných vlastností. Na nich kondenzovaná voda se sbírá do mísy, tvořící podklad. Vzhledem k tomu, že vodní pyramidy jsou izolované od půdy, a navíc (zřejmě) nepotřebují ke své funkci přímý sluneční svit, dá se soudit, že nepoužívají čerpání vody do nitra kamenů a ani její vypouštění, nepracují tedy jako čerpadla, ale jako kondenzátory či deflegmátory.

Je docela možné, že žížalí kameny využívají obou způsobů získávání vody - večer vodu kondenzují a nechávají ji stékat dolů. Ráno vodu z jejích dvou složek skládají a ukládají ve svém objemu, který je následně "vypuštěn" přímým slunečním svitem. Obě tyto fáze, pokud se vyskytují, bychom měli být schopni odlišit.

Až dosud jsme zkoušeli kameny izolované od půdy, abychom vyloučili nasávání vody právě z ní. Podle výsledků předchozího bádání můžeme pokračovat tak, že kámen položíme přímo na půdu nebo do trávy a zkusíme ho odizolovat od volné atmosféry, například skleněným zvone, mísou, obráceným akváriem apod.
Zjišťování rozdílů mezi anodovou a katodovou vodou už bude poněkud pracnější. Katodová voda stoupá nahoru, takže pro omezení průniku anodové vody je asi nutné kolem kamene zanořit od povrchu dolů nepropustný prstenec nebo skruž. Pro otestování anodové vody by naopak mělo stačit dát půdu do vhodné nádoby a zalévat ji dešťovou vodou.

Aby celá záležitost s žížalími kameny nebyla příliš jednoduchá až fádní, můžeme předpokládat, že se na zkoumaném ději může účastnit i více z naznačených procesů, a to jak následně, tak popřípadě i současně.

Tolik tedy, zatím spíše v rovině teoretické, k fenoménu žížalích kamenů, kterému bych se rád v dohledné době věnoval i prakticky. Bylo by dobré, kdyby se k tomu odhodlal i někdo další, abychom mohli svoje poznatky konfrontovat.

Zdravím - poota

[poota]

Pod tímto Schaubergerovým výrokem si nejspíš představíme nějaký strom, ze kterého by měla někudy proudit jím právě vyráběná voda. A protože nic takového běžně ke spatření nebývá a navíc nám není jaksi jasné, z čeho že by vlastně ty stromy vodu vyráběly, raději o tomto výroku moc nepřemýšlíme a odsouváme jej proto mimo ohnisko své pozornosti. Je to sice pohodlné, ale rozhodně nikoli moudré, protože Viktor svoje výroky formuloval vždycky na základě pečlivých pozorování a hlubokých zkušeností. Jen je nedokázal, či úmyslně nechtěl, většinou formulovat tak, aby se jim hned na první přečtení dalo správně porozumět. Jak se nám již pomalu stává obyčejem, budeme předpokládat chybu na našem přijímači a pokusíme se tedy daný výrok pouze "zesrozumitelnit" na úroveň našimi čidly požadovanou.

Tedy především se určitě nemá jednat o jeden jediný samostatně rostoucí strom, ale o co nejhustší smíšený les, který vytváří nad i pod zemským povrchem zcela specifické prostředí. Kombinace listí a jehličí v dostatečné výšce dokáže odfiltrovat ze slunečního záření právě ty složky, které jsou pro stoupání vody nepříznivé. Trvalé zastínění také dokáže udržet povrchovou vrstvu půdy na tak nízké teplotě, aby voda dokázala do půdy vsáknout a nestékala po povrchu. Samostatně rostoucí strom půdu pod sebou chladnou neudrží, protože jeho stín se během dne přesouvá. Bez ochlazení horní vrstvy půdy se dešťová/atmosférická voda nevsakuje - pouze provlhčí několikacentimetrovou horní vrstvičku a odtéká jako voda povrchová. O tom se můžeme přesvědčit kdekoli na louce nebo na poli, kde v létě i po dlouhém a vydatném dešti již po pár centimetrech narazíme na dokonale suchý prach. Byliny a vůbec vše mělce kořenící tedy žijí ze živin, které přináší či rozpouští dešťová voda. Stromy, a vše hluboce kořenící, naopak k životu potřebují živiny, které dodává voda vzhůru stoupající. S tím zřejmě souvisí i to, že sazenice stromů se vyvíjejí několik prvních let velice zvolna, protože je vyživuje pro ně nepříliš vhodná voda dešťová. Až se jim podaří dostat kořeny tak hluboko, že dosáhnou do půdy provhlé spodní (zespoda stoupající) vodou, jejich růst se nápadně zrychlí.

Rozdíl v rozpuštěných živinách ovšem není jediným, a také asi ani rozhodujícím faktorem. Za ten považuji schopnost vody stoupat vzhůru, tedy něco jako vzlínavost nebo kapilaritu. Tuto schopnost - "stoupavost", má v dostatečné míře pouze voda, která projde úplným spodním, tedy podzemním cyklem. Takovouto vodu je možné vést do libovolné výšky. Podmínkou je ovšem to, že o svoji "stoupavost" nesmí během této cesty přijít. Zatím vím jenom o třech faktorech, které ji úplně nebo částečně likvidují:
teplota nad 10^oC, styk se vzduchem a přímé sluneční záření.
Schauberger to vyjadřuje tak, že "vodě je nejlépe v temném podzemí".
Pokud voda působením některého z těchto faktorů ztratí svoji "stoupavost", chová se dál způsobem, na který jsme u ní zvyklí - udržuje vodorovnou hladinu a teče dolů. Pokud ztrácí voda svoji stoupavost až stykem se vzduchem, jedná se nejspíš o pramen a nebo studánku, z nichž voda volně odtéká a zespoda je stále doplňována. Případně již nemůže dále stoupat příliš pórézní vrstvou zeminy a vytváří tak podzemní jezera a toky.

Přichází-li o stoupavost teplotou, jedná se nejspíš o prohřátí půdy sluncem - také v tomto případě se vytvářejí podpovrchové vrstvy zavodněné kvalitní pitnou vodou, která ovšem může být také znečišťována vodou shora prosakující. Do těchto zavodněných vrstev pronikají studny a vrty, kterými se tato voda čerpá na povrch. Skutečně kvalitní pitnou vodu však může zaručit pouze pramen.

Abych se vrátil ke stromům - jejich kořeny jdou až do hloubky, kde se nalézá "stoupající" voda, která buď přímo pod kořeny prýští z rostlé skály a nebo nad ní vytváří zavodněnou vrstvu. Kořeny stromů tak vlastně přemosťují vrstvu půdy, která je pro další stoupání vody nevhodná. V kořenech a následně i v kmeni stromu jsou podmínky pro její stoupání zachovány, takže může bez problémů "zavodnit" strom jakkoli vysoký. Narušením těchto vlastností nedokáže již voda vystoupat do stejné výše, jako dřív a takový strom má usychající vrchol. Předpokládám, že kdybychom strom trvale "živili" pouze dešťovou vodou, nemohl by dosáhnout své obvyklé výšky.

Koloběh vody v přírodě, tak jak se běžně prezentuje, je pouze horní, atmosférickou polovinou úplného vodního cyklu, jehož spodní, podzemní polovina z dešťové vody odstraní vše, co odnáší z atmosféry i zemského povrchu. Tím se vlastně jedná o gigantickou a dokonalou čističku, která v sestupné části podzemní poloviny cyklu z vody odstraní všechny nečistoty, a současně změní svoje vlastnosti tak, aby dokázala v následující části cyklu stoupat. Díky svým změněným vlastnostem během svého stoupání do sebe absorbuje či do sebe naváže jiné látky, než které do těchto vrstev při klesání ukládala. Teprve tímto procesem se dokončuje tvorba kvalitní pitné vody.

Mezi horní, atmosférickou částí cyklu, a spodní, podzemní částí cyklu je vložena jakási izolační mezivrstva půdy. Ta bez lesa nedovolí dešťové vodě prosáknout dolů a případné stoupající vodě nedovolí proniknout na povrch. Správný les tuto izolační vlastnost půdy ruší, čímž umožňuje jak prosáknutí dešťové vody do hloubky, tak i vystoupání pramenité vody nad povrch. Les tak propojuje atmosférickou a podzemní část do jediného úplného vodního cyklu. Bez tohoto propojení stéká dešťová voda i s rozpuštěnými nečistotami do vodních nádrží či do moře, kde může proběhnout náhražka podzemní části cyklu díky tomu, že i zde je část prostředí o teplotě anomálního bodu.

Spodní, podzemní část úplného cyklu si můžeme představit jako jakýsi pater-noster, ze kterého cestou dolů "vystupují" postupně všechny nečistoty, které voda s povrchu odnáší. V dolní úvrati jsou již jeho kabinky prázdné, takže cestou nahoru mohou "nastupovat" do výtahu látky zušlechťující.

Pokud přijmeme názor, že stromy umožňují prosakování dešťové vody do větších hloubek a přitom se samy "živí" vodou spodní, budeme muset opravit i svůj názor na stromy, zejména lípy, které naši předci vysazovali u svých stavení, "aby sály vodu", tedy pro zajištění sucha v budově. Takový strom tedy povrchovou vodu přímo nespotřebovával, ale zajišťoval její plynulý odtok do nižších vrstev. Po skácení takového stromu stavení odspoda provlhá a problém se řeší "moderně" podříznutím budovy se současným vložením pásu izolace. Stejnou "vsakovací" funkci mají i aleje, které řeší problém vody v příkopech, které nemají dostatečný odtok.

Další závěr, ke kterému lze dojít, je ten, že kdekoli rostou stromy, a to i solitéry, je k dispozici spodní, stoupající voda.
To se zdá být celkem bezvýznamné, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že pokud ji dokážeme dostat nad povrch, budeme mít k dispozici přinejmenším totéž množství pramenité vody, jaké spotřebuje vzrostlý strom.

Schaubergerův výrok tedy nebudeme brát tak, že strom odněkud čerpá vodík a kyslík, které ve svém těle skládá na vodu, kterou někudy vypouští. Takováto představa je je přece jen příliš naivní a nás i Viktora zcela nehodná. Možná nám bude znít lépe formulace, že bez lesa se mohou prameny objevit jen vyjímečně, kdežto v lesích jsou pravidlem. Přitom prameny jsou jenom jakýmsi bonusem, který stromy přidávají k množství vody, kterou vyčerpají nad povrch a z větší části také odpaří do ovzduší.

Zdravím - poota
P.S. "Žížalí" kámen, položený na vrstvu trávy, tedy nikoli přímo na "hlínu", správně nefunguje, tedy "nežížalí" - ověřeno pokusem.

[poota]

Takže po delší přestávce, kdy jsme toho stihli již většinu zapomenout, což je nutný předpoklad pro získávání správných nápadů procesem mimovědomé rekombinace, můžeme opět pokračovat s přesouváním nových informací mimo dosah svého vědomí.

Když vychází slunce, zdá se, jako by tráva, bující v polomu začala plakat na povel. Kapičky rosy se začnou sbírat na konečcích travních stébel po milionech jako slzy a již svou polohou se vysmívají všem zákonům o zemské přitažlivosti. Navíc se začnou spouštět dolů až tehdy, když se oteplí a kdy by měly být podle všech pravidel lehčí.

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Zajímavé je, že kapičky rosy se tvoří pouze na rostlinách se stébly končícími hrotem. Vypadá to tak, že zde hraje roli jak materiál, tak i tvar. Čím štíhlejší je stéblo, tím lépe funguje. Hovořím samozřejmě o ranní rose. Večer se jedná o prostou kondenzaci vzdušné vlhkosti, jejíž relativní hodnota se díky večernímu ochlazení zvýší, takže se voda sráží na kterékoli chladnější ploše, aniž by záleželo na jejím materiálu nebo tvaru.

Buď je příroda tak škodolibá, že chce všechno dělat přesně obráceně, než si jí to zvykli přičítat naši učenci, nebo jsou lidé skutečně tak hloupí, že každou věc pochopí přesně naopak, to se teprve musí rozhodnout, až si naši vědci, kteří si skutečně musí všechno nejprve změřit a zvážit, všimnou, že zdánlivě nezvratné rozměrové a hmotnostní údaje nejsou žádnými konstantními veličinami, nýbrž neustále proměnlivými funkčními údaji, které neustále mění svou kvalitu a s ní i své kvantitativní hodnoty.
Jak jen budou muset naši učenci sklopit své hlavy, až se jednou dozvědí, proč stojí ochlazené vodní kapky, jež by měly být v tomto stavu těžší, vzpřímeně jako plamen svíčky a jak těžce se musí naklánět směrem dolů, když je slunce ohřeje a ony pak, když se předpokládá, že jsou lehčí, ztrácejí veškerou oporu a padají dolů.
Každý pramen nám přece ukazuje, že voda z něj tryská tím čerstvější a zdravější, čím je těžší a tento a tisíce dalších příkladů tak působí jako obžaloba nebo spíše jako důkaz o naprostém nepochopení takzvaných znalců, když každou nepatrnou změnou toho nejprimitivnějšího pochodu promění příroda všechno, co je na této přírodně nezbytné maličkosti závislé.

Tyto kapičky rosy jsou ve skutečnosti nesčetnými vodními prameny, jež vybíjejí své organické energie do vzduchu nebo do těla, pokud nastane teplotní spád, jenž umožňuje těmto silám odtékat přesně odstupňovaným spádem, neboť i zde mohou energie proudit směrem, jenž je vyvolán zcela konkrétní polaritou - rozdílem potenciálů.
Takže stejně jako řeka ztrácejí svou vlečnou sílu, když se do nich začne opírat Slunce a když ji začne spotřebovávat, stejně působí i voda v lidském těle, kdy brzdí a brání krevnímu oběhu, pokud na sebe vzájemně působí obrácené polarity.
V přírodě panuje velký zákon, jenž se projevuje tím, že veškerý pohyb je doprovázen zisky i ztrátami.
To, co Země opotřebuje a čeho se zbavuje, slouží atmosféře jako stavební prvky, a látky, jež se dostávají naopak z atmosféry zpět na Zemi, slouží k jejímu dalšímu vývoji. Zde se skrývá to velké tajemství přírodního hnojení, výroby odpadních látek, bohatých na dusík, jež při přeuspořádání a nesprávném nasměrování nejen poškozují zemi, ale mohou dokonce vyvolat nesmírné katastrofy, k nimž dochází jen tehdy, když člověk naruší přirozenou rovnováhu a ona pak musí zasáhnout elementární silou, aby napravila to, co člověk vyvedl z rovnováhy.

Opět narážíme na skládání dvou neviditelných substancí do kapiček viditelné vody, na kterou gravitace nepůsobí, nebo na ni působí obráceně, a nebo má vlastnosti, které gravitaci hravě překonávají. Tyto vlastnosti má každá z těchto kapiček, takže se nejedná o nějakou vyjímečnost, ale jde o zákonitost. Stejnou schopnost vůči gravitaci mají patrně i obě zárodečné substance, a nejspíš budou mít ještě i nějaké další "speciální" vlastnosti, které ztrácejí svým zkombinováním na vodu.

Díky našemu dosavadnímu "vzdělání" se nám nabízí názor, že by těmi "zárodečnými substancemi" mohly být oba plyny, tedy vodík a kyslík, z nichž se voda, alespoň dle chemiků skládá. Obávám se, že tak jednoduché to přece jen nebude. Představa, že kdekoli se setkají dva atomy vodíku s jedním atomem kyslíku, tam vznikne molekula vody, je opravdu asi příliš naivní. "Vznikat" vodu z vodíku a kyslíku je energeticky složitý proces, stejně jako "vznikat" z vody kyslík a vodík - o čemž by zde mnozí mohli vyprávět.

Přitom příroda nám neustále předvádí, že rozklad vody do obou substancí je stejně snadný a samozřejmý, jako jejich opětné skládání na vodu. Při této příležitosti mi nelze nevzpomenout názoru přítele Zwelfhundertzwanziga (1220ky), který hovoří o "širokých" molekulách, které se dle něj rozkládají, řečeno zjednodušeně, jaksi "napřeskáčku". Tedy atomy jedné molekuly se mohou pohybovat v prostoru mezi atomy jiných molekul a samozřejmě i naopak, tedy se navzájem prolínají. S tím by, tedy snad, mohlo korespondovat i navazování některých látek do vody nikoli chemicky a nikoli rozpouštěním, ale jakýmsi "vmísením".

Schauberger ony substance považuje za energetické formy navzájem opačné polarity, na což ještě v jeho citacích narazíme. Dnes tedy na rozloučenou a k zamyšlení ještě jeden citát:

Příroda rozdrobuje svou horninu ve vodním proudu mechanicky pouze z malé části. Tento proces se uskutečňuje hlavně pochody biochemického rozpouštění za přispění animální energie, která nerozpouští vodní substanci jako elektrolýza, nýbrž která rozpouští látky, vznášející se ve vodě. Projevuje se zde organické ochlazení přeměnou plynů v energii a tím dochází ke vzniku vazeb a k homogenizaci.
Tento proces se dostane ke slovu ještě i později, kdy má velká význam při výrobě provozních látek (uhlohydrátů). Vzniká zde možnost rozpustit uhlí za přítomnosti jistých katalyzátorů a uvolněnou energii navázat na vodu. Vznikne tím do jisté míry neznámá hmota, která je sice nehořlavá, rozmělněna v prach však exploduje i při minimálním tlaku za velkého vydání energie, jakmile je do této směsi přivedena trocha vzdušného kyslíku.
Tato látka se svým způsobem podobá posvátnému nebo také řeckému ohni, kterým byla polita obětní zvířata a k jehož vzplanutí postačilo, když na něj posvítilo slunce.
Při výše popsaných procesech se ovšem jedná o doposud naprosto neznámou sílu, která vede buďto k vytváření projevů růstu nebo která pomáhá nastolovat přirozenou kinetickou sílu (sílu pohybu).

Zdravím - poota

[1220]

Ja ja ono to sice není moje anóbrž jakéhosi českého vědce, kterému se dostalo ocenění Česká hlava
ZA TZV VOLNOU VODÍKOVOU VAZBU.
Možná to někdo další rozšíří dál, když by se podíval na vypočtené tvary orbitalů u molekul sloučenin, je Schaubergerův výklad možný a nedivil bych se kdyby byl posléze cca za 1000 let uznán
Taková zajímavost : Podle Alexe Shifera JC buňka kolem 4 hodiny ranní přestává fungovat. Není to shodou okolností doba , kdy se vytváří ranní rosa ?
Mně to hraje s mojí dříve proklamovanou postupovou vlnou, která bude mimo jiné dozajista povahy elektrostatické. Elektrostatika buňky se v interakci postupové vlny okolí vybije. Později i dříve funguje normálně
čágo.
Z.

[poota]

..Podle Alexe Shifera JC buňka kolem 4 hodiny ranní přestává fungovat. Není to shodou okolností doba , kdy se vytváří ranní rosa ?..

Kolem čtvrté hodiny ranní probíhá vůbec povícero "anomálií", asi by bylo dobré se na to podívat nějak vcelku.
I když mám pocit, že ta ranní rosa závisí spíš na teplotě, než na čase.

Zdravím - poota

[Merlin]

lidičkové z jakési univerzity svého času měřili úroveň ultrazvuku v kamenném kruhu Kingstone. Kamenům kolem ústředního šutru, krále, se odjakživa říká "šeptající rytíři".
Měřením zjistili, že cca 20 minut před východem slunce hladina ultrazvuku prudce stoupne a dochází k výměně pulsů mezi ústředním a okolními kameny. Trvá to asi jen 7 minut. Úkaz se neřídí hodinou, ale dobou východu slunce. Možná to souvisí, postupová vlna je velmi pravděpodobné vysvětlení.

[poota]

Půl hodiny před východem slunce začnou zpívat ptáci - naprosto neomylně. Taky nějak zjistí, že za půl hodiny slunce vyjde.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Ja ja ono to sice není moje anóbrž jakéhosi českého vědce, kterému se dostalo ocenění Česká hlava
ZA TZV VOLNOU VODÍKOVOU VAZBU.
Možná to někdo další rozšíří dál, když by se podíval na vypočtené tvary orbitalů u molekul sloučenin, je Schaubergerův výklad možný a nedivil bych se kdyby byl posléze cca za 1000 let uznán
Taková zajímavost : Podle Alexe Shifera JC buňka kolem 4 hodiny ranní přestává fungovat. Není to shodou okolností doba , kdy se vytváří ranní rosa ?
Mně to hraje s mojí dříve proklamovanou postupovou vlnou, která bude mimo jiné dozajista povahy elektrostatické. Elektrostatika buňky se v interakci postupové vlny okolí vybije. Později i dříve funguje normálně
čágo.
Z.

Nazdar hoši,

Byl jsem týden bez internetu, tak jsem dělal něco užitečnějšího, tady alespoň podle těch normálních lidí.

Teď snad jenom jak je to podle Křepelky s tou rosou a Jcell. Vzhledem k tomu, že s "padáním" rosy dochází ve vzduchu k rovnováze výměny "vodního" orgonu mezi tekutou vodou a vzdušnou vlhkostí (suchou párou), je nasnadě, že Jcell v tuto dobu nemůže pracovat. Nemá si s čím vyměňovat Orgone (frekvence tekuté s frekvencemi odpařené vody), pokud nebude stát těsně vedle kotle s přehřátou párou.

Ahoj, Slávek.

[1220]

skoro jsem si myslel, že bloudíš v mezinebí........
ten postřeh se mi líbí
K.

[poota]

Tak tos mi, Slávku, nasadil brouka do hlavy. Teď abych zjišťoval, jestli se ranní rosa skutečně tvoří ve 4 ráno, a to v zimě v létě - což se mi moc nezdá, a nebo jestli se rosa tvoří v jistém předstihu před svítáním, jak si zatím myslím - a Joe Cell reaguje na něco jiného. Asi budu muset vstávat v noci

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Tak tos mi, Slávku, nasadil brouka do hlavy. Teď abych zjišťoval, jestli se ranní rosa skutečně tvoří ve 4 ráno, a to v zimě v létě - což se mi moc nezdá, a nebo jestli se rosa tvoří v jistém předstihu před svítáním, jak si zatím myslím - a Joe Cell reaguje na něco jiného. Asi budu muset vstávat v noci

Zdravím - poota

Nazdar Petře,

Ověřit si nikdy neuškodí, ale tady bych podezíral Alexe ze zevšeobecnění. Taky bych si dal bacha na to, že je z Nového Zélandu a tedy poněkud jiné rovnoběžky a rozdílného klimatu.

Ahoj, Slávek.

[Ilem]

Tak tos mi, Slávku, nasadil brouka do hlavy. Teď abych zjišťoval, jestli se ranní rosa skutečně tvoří ve 4 ráno, a to v zimě v létě - což se mi moc nezdá, a nebo jestli se rosa tvoří v jistém předstihu před svítáním, jak si zatím myslím - a Joe Cell reaguje na něco jiného. Asi budu muset vstávat v noci

Zdravím - poota

Rosa se tvoří, když teplota dosáhne rosného bodu. To je okamžik, kdy relativní vlhkost vzduchu je 100 procent. Když je velká absolutní vlhkost, začíná se rosa tvořit už večer. A tvoří se až do svítání. Jak klesá teplota, musí se ze vzduchu dostat všechna voda, která je nad 100 procent relativní vlhkosti. Absolutní vlhkost při určité teplotě nemůže být nikdy vyšší, než 100 procent relativní vhkosti pro tuto teplotu. Snad jsem to popsal alespoň trochu pochopitelně. Svítání znamená konec tvoření rosy, protože pak teplota začíná stoupat a tím se snižuje relativní vlhkost vzduchu, ačkoli absolutní zůstává konstantní.